ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY ČESKÝCH HOR - 1.DÍL - DO BÍLÝCH KARPAT ZA ŽÍTKOVSKÝMI BOHYNĚMI

Dva ospalí parťáci, napucované kola, napěchované batohy a zašlé vlakové nádraží. Vypadá to jako běžný odjezd na běžnou bikovou výpravu. Ale není. Tentokrát nejdeme do hor jen na nějaké to naše bikování. Tentokrát jedeme stopovat starý příběh, který málokdo pamatuje. Abychom chytli jeho začátek, musíme se vrátit o nějakých dvacet, pětadvacet let zpátky. Tehdy jsem jako malý trávil prázdniny u babičky pocházející z Nivnice, vesnice v podhůří Bílých Karpat. Pamatuju si to už jen málo, ale stále si vybavuju malé útržky a občasné zmínky o "žitkovských bohyních".

Babička je zmiňovala, když brácha spadl ze stromu a polámal si obě ruky, když jsem měl horečku, na kterou léky nezabíraly, nebo když se sestřenka špatně vdala. Zkrátka vždy, když přišel průšvih, na který je obyčejná babička krátká. Žitkovské bohyně se totiž říkalo výjimečným ženám žijícím uprostřed Bílých Karpat, které si z generace na generaci předávaly umění léčit, věštit a čarovat. Prý jejich umění pochází až ze šestého století, kdy na Moravu dorazily první slovanské kmeny, a v drsném, od okolního světa izolovaném prostředí kopců kolem Žitkové přežilo až dodnes. Celé se mi to znovu vybavilo, když jsem před pár týdny dočetl skvělý román o žitkovských bohyních od Kateřiny Tučkové popisující jejich tajemný příběh na základě čerpání z archivů, kronik a vyprávění místních. Tak proto teď sedíme ve vlaku směr Bílé Karpaty.

Vysedáme v Rohatci u Hodonína, za zády necháváme frekventovaný železniční koridor i úrodnou moravskou nížinu a po hrázi Baťova kanálu se v paprscích ranního slunce pomalu blížíme k prvním kopečkům pohoří oddělujícího Česko od Slovenska. Před námi je přes sto kilometrů a téměř tři tisíce výškových metrů převýšení. Náš plán je jednoduchý. Za dva dny po hranici přejedeme hřeben Bílých Karpat z jihu až do Žitkové a cestou budeme sbírat střípky tajemného příběhu, který zajímal středověké inkvizitory, vyšetřovatele gestapa i estébácké donašeče.

Na snídani zastavujeme v krásném slovenském městečku Skalici.  Borek v místní jednotě vykupuje zásoby radleru, k tomu nějaký ten rohlík. Gentleman by sice namítnul, že před polednem se alkohol nepije, ale my jsme jen malé rybky. To v chalupách v Bílých Karpatech by mohli vyprávět. Těžký život uprostřed hor nedával moc radostí, a tak tu kořalka tekla od rána do večera. "Pálené, jak se kořalce říkalo, bylo považované za lék na všechno a nezbytnou součást denní stravy. Alkohol se podával běžně k jídlu, v některých rodinách nebylo ke snídani nic kromě páleného," popisoval ve svých zápiscích ve čtyřicátých letech minulého století farář Hofer ze Starého Hrozenkova.

Skalica mizí pod námi. Stoupáme. Nejdříve mezi vinnými sklípky a pak už po velkých loukách. Je teprve začátek května, ale nebýt rozkvetlých stromů, člověk by řekl, že už dávno kraluje léto. 

Na teploměru minimálně třicítka, po rtech stéká pot smíchaný s prachem a místo jarní svěží zelené nás provází oranžové tóny, které byste čekali na konci prázdnin.

Konečně jsme na hřebínku a hned na úvod nás vítají nádherné horské louky, tak typické právě pro Bílé Karpaty. Louka nádherně voní a tráva je příjemně měkká. Leží se tu parádně. Ale stačilo by se vrátit o pár století zpět a rázem byste leželi v solidním pekle. Oblast Bílých Karpat totiž díky své nepřístupnosti a hranici s Uhrami patřila mezi jedno z posledních kolonizovaných území u nás. Abyste se uživili, musel jste si nejdřív urvat kus půdy z hustého horského pralesa. Dovolené moc nebylo, protože odvody vrchnosti byly větší, než kolik jste mohli za krátké léto na chudé půdě vypěstovat. A do toho, abyste nevypadli z tréninku, vám čas od času vypálili osadu Tataři.

 Ale dneska je to už trochu jinak. Robota už nějaký ten pátek nefunguje, jídlo nemusíte sklízet na poli, ani to vypalování vesnic už není, co bývalo. Člověk tak má rázem o něco víc prostoru pro ocenění krásy okolní přírody. Zaplaťpánbůh.

Turistická značka nás rozvážně přivádí nad Radějov, do oblasti s názvem Čertoryje. Rozlehlé louky se solitérními duby připomínají obrovský anglický park, ze kterého na nás pokukují stáda srnek. Ne nadarmo jsou Čertoryje označovány za nejcennější přírodní oblast Bílých Karpat, která nemá v celé střední Evropě obdobu. Kdybychom byli botanici, vypsali bychom vám tak dlouhý seznam vzácných a ohrožených zde se vyskytujících druhů rostlin, že by tu náš příběh mohl skončit. Ale nejsme. Tak jedem dál.

Den pomalu ubíhá a my se prokousáváme dál do nitra Bílých Karpat. Louky střídají lesy a zase naopak. I když je státní svátek a nádherné počasí, v kopcích je osvěžující liduprázdno.

Konečně přijíždíme k civilizaci. Kuželovský větrný mlýn je sice moc pěkný, ale najíst tu nedostanete. Nepodaří se vám to ani v Kuželově. Ani v Javorníku. Takže nezbývá než vydržet až do Filipovského údolí. Je pozdní odpoledne a náš hlad je asi deset minut od vyhlášení nezávislosti. Stíháme to tak-tak.

Z hospody je to na hřeben ještě pěkný kus. Borek zná naštěstí supr zkratku, která nás stojí jen utržený šaltr a nějakých 30 minut tlačení navíc. Slunce bez skrupulí padá k obzoru, a tak si výjezd na Kubíkův vrch dáváme jako vrchařskou prémii. Kdybych přišel o tuhle podívanou, asi se na místě otočím a jedu domů.

Chápete, o čem mluvím, že?

Ubytování máme vyřešeno během pár sekund. Z našich Camelbaků vytahujeme alumatku, spacák a je hotovo. Zbývá rozdělat oheň a opéct něco k večeři. Aby řeč nestála, vytahuju pár šťavnatých kousků, které jsem si před odjezdem o žitkovských bohyních doma nastudoval. Třeba to, že bohyně a jejich rituály míchající křesťanské s pohanskými prvky, studovali za druhé světové války němečtí vědci ze speciální jednotky kvůli možné návaznosti na starogermánské mýty, což dokládají archivní záznamy. To je ta oficiální část příběhu. Mezi místními se ale dodnes vypráví i to, že si pro věštbu k bohyním během války přijel i německý důstojník s velmi vysokou hodností. Prý to byl samotný Himmler.

Čistá obloha, hvězdy nad hlavou, klid. Jen ten název kopce je trochu zneklidńující - Šibeniční vrch. U monitoru to zní vtipně, ale když ležíte v noci uprostřed hor a z lesa za vámi se ozývají podivné zvuky, představivost si to přebere po svém. Stačí ale přihodit poleno oheň a hned je to lepší.

Nakonec jsme se vyspali pěkně do růžova. Borek si naspává manko z předchozích pracovních dnů a klacek, který si Honza přitáhl uprostřed noci ke spacáku kvůli divočákům, jsme taky nepoužili.

Ráno na to jdeme s rozvahou. Nic jiného nám ani nezbývá. Kopec Čupec se sice pěkně rýmuje, ale s kolem a plnou polní kamarád moc není.

Ale když se hřebenovka důsledně lemující hraniční patníky trochu rozjede, pouštíme naše Gianty z otěží a cesta k Žitkové rázem utíká jako po másle.

Toto tlačení jsme mohli klidně vynechat, ale byla by to škoda. Odbočujeme totiž na stezku vedoucí pralesem pod Javořinou. Nekácelo se tu už dvě stě let. Mohutné kmeny se povalují všude kolem a ranní slunce se jen s obtížemi prodírá korunami stromů k mechovému koberci.

Typický vysílač na vrcholu Velké Javořiny, s 970 metry nejvyšší hory Bílých Karpat, míjíme bez zastavení a rovnou sjíždíme kousek pod hřeben k Holubyho chatě. S novým majitelem to tu konečně začalo pořádně fungovat. Chata se sice opravuje, otevřeno je ale každý den, a tak si na bočním zápraží můžeme dát poctivou snídani. Halušky jsou skvělé. A pokud neholdujete spaní pod širákem nebo jezdíte raději nalehko, tak Holubyho chata je díky strategické poloze jasná volba.

Mezi sousty halušek zkoušíme naťuknout prošedivělého správce chaty, jestli něco neví o bohyních. Je místní, ale o žitkovských léčitelkách, bylinkářkách a vědmách neví prý nic. Nezbývá než zamířit přímo do epicentra. Rozcestník sice naznačuje, že bychom měli vyrazit přes Velký Lopeník, ale tomu se radši uctivě vyhneme. Do Žitkové nám zbývjí ještě tři údolí a nějakých 30 kilometrů.

Zatímco včera jsme hlavně nabírali výškové metry a radosti moc nebylo. Dneska je to už trochu jiná písnička. Před námi je sjezd po červené značce z Javořiny, který rozhodně neurazí.

Z horských luk se vnoříte na úzkou stezku v mlází, chvíli se necháte houpat, pak šup mezi vysoké buky a po kořenech pálíte až ke Kamenné boudě a do sedla na Hrabinu.

Tady zastavujeme u křížku a kontrolujeme Honzův šaltr, který se včera potkal s pořádným klackem. Přehazovačka drží asi na třech milimetrech materiálu. Je to dobrá příležitost k pochopení silné víry a pobožnosti místních lidí. V některých situacích vám tu prostě nezbývá nic jiného, než se modlit.

Po rozkvetlých loukách nad Stráním pomalu ukrajujeme z poslední části naší cesty do Žitkové. Ale zadarmo to není. Území Bílých Karpat bylo díky členitému terénu, minimu cest, hlubokým údolím a divoké přírodě až do poloviny minulého století prakticky izolované od okolní civilizace. Někdy to bylo dobře, někdy míň. Třeba povinná robota tu trvala o půlstoletí déle, protože se informace o jejím zrušení na kopaničářské chalupy dřív nedostala. Za další století už ale asi nikdo nelitoval, když v okolních kopcích komunistická kolektivizace nabírala velké zpoždění.

Život tu nebyl lehký předtím ani teď. Ale co my o tom víme. Jen to, že je tu krásně.

Nad Lopeníkem, na bočním hřebínku to krásně odsýpá, jen je potřeba se dívat, co pod kolama právě přebíhá cestu. Ale sranda rázem končí. Před námi je stojka na Troják. Tady si můžete spravit náladu v některé z hospod obléhajících pár v létě opuštěných sjezdovek. Pak pád do hlubokého údolí Starého Hrozenkova a stojíme před posledním kopcem, který nás odděluje od našeho cíle - Žitkové. Když se po 100 kilometrech, které jste projeli přes hory, podíváte na tu věc před váma, nejdřív si řeknete, že to je dost špatný vtip, pak vámi projede beznaděj smíšená s rezignací a nakonec pochopíte, proč prastaré rituály bohyň přežily právě tady. Ne nadarmo se na Žitkové říká "Všude je daleko".

Konečně je výšková tortura za námi a pomalu sjíždíme mezi chalupami roztroušenými na ostrých svazích žitkovského údolí. Stavení jsou často ještě z nepálených cihel - kotovic. Některé z nich se pomalu rozpadají. Tak jako ten s číslem 29. Na místě zastavujeme. Třeba v něm najdeme nějakou stopu po bohyních!

Jeho dveře jsou otevřené. Kdyby vše nebylo pokryto tlustou vrstvou prachu a sutě z rozpadajících se zdí, řekli byste, že dům jeho majitel opustil včera. 

Tato stopa ale k bohyním nevede. "Už je to osm roků, co umřel. Jmenoval se Kovačičin, ale všichni mu tady říkali Húser," prozrazuje nám přes plot soused.

Konečně kotvíme v žitkovské hospodě. Rádi bychom se někoho poptali na příběh bohyň, ale hospoda je prázdná. Sotva ale sedneme na lavičky u cesty, už je u nás místní děda. Pozvání na slivovicu k němu domů ještě úspěšně odmítáme...

...ale baterii borové uniknout nejde. Dáváme se do řeči a během chvíle se dozvídáme o životě v Bílých Karpatech víc než za týden googlování na internetu.

Konečně se ptáme na žitkovské bohyně. Zábavné historky posilněné řádkou borové končí jako když sekne. Rozesmáté grimasy střídá ztišený hlas. Veselé jiskřičky alkoholu v očích se mění na hmatatelný respekt. "Ba, žily tady," začíná rozvážně náš hostitel. "Někdo věřil, někdo ne. Ale něco uměly, to se mosí nechat." K bohyním si prý pro pomoc sjížděli lidé z širokého okolí. Uměly odhalit a léčit zdravotní problémy dřív než doktoři v hradišťské nemocnici. Pro věštbu budoucnosti si za nimi jezdili i vysocí komunističtí funkcionáři, kteří před revolucí cítili houpající se židli kariéry. Prý dokonce přesně předpověděly rozpad Sovětského svazu i pád Berlínské zdi. "A žijí tu i dneska???," dychtivě provrtáváme očima dědu.

Pár ženských prý ještě něco málo umí. Ale poslední opravdová bohyně, Irma Gabrhelová, umřela v roce 2001. Umění předávané po staletí z matky na dceru už nepředala.

Tak takový je tajemný příběh žitkovských bohyň. Dal nám pořádně zabrat. V Bojkovicích sedáme na vlak. Kluci usínají při nadskočení prvního pražce. Ja na druhém.

Nástupní bod: Rohatec

Cíl: Bojkovice

Délka: 103 km

Nastoupáno: 2737 m

Povrch: 40% lesní cesty, 25% lesní stezky, 25% asfalt

Obtížnost: Střední

Highlights: unikátní louky Bílých Karpat, výhled z Javořiny na moravskou nížinu i slovenské hory, klidná atmosféra pohraničního kraje

Hodnocení Trail-Busters: Bohyně jsme sice už nenašli, ale přejezd Bílých Karpat nám to bohatě nahradil zážitky. Jedinečná krajina horských luk, minimální poskvrněnost rozpínavostí civilizace a klidná atmosféra česko-slovenského pohraničí stály za to. Nečekejte technické eldorádo, spíš klidné, odpočinkové bikování v krásném prostředí.

GPX download:

Jak se dopravit

Přejezd Bílých Karpat z jihu na sever vyžaduje trochu logistiky. Dobrým nástupním místem je Rohatec ležící na železničním koridoru. Pokud jedete autem, můžete jej nechat v Uherském Hradišti nebo Starém Městě a do Rohatce využít vlak. Zpět k autu můžete dorazit opět vlakem z Bojkovic. Z Prahy vás čeká téměř 300 km, z Brna pak 70km.

Na čem vyjet

Doporučujeme celoodpružený bike, který vám pomůže překonat nástrahy a únavu na dlouhé trase s batohem na zádech. Ideální je zdvih mezi 100 – 140 milimetry.

Jaké bude počasí

Bílé Karpaty jsou hory jako každé jiné. I v létě vás zde může potrápit nepřízeň počasí. Na druhou stranu jihovýchod Moravy má teplejší a stabilnější počasí než zbytek republiky. Největší zážitek slibují jarní měsíce, kdy rozkvétají vyhlášené bělokarpatské louky včetně chráněných orchidejí.

Jak se orientovat

Trasa vede po turistických značkách, tudíž je orientačně nenáročná. Stačí mapa a trochu orientačního smyslu. Dejte si jen pozor na slovenské straně nad Skalicí, kde je značení v některých úsecích méně důkladné.

Kde se ubytovat

Nemusíte nutně volit dobrodružné bivakování. Ti, kteří potřebují komfort nebo jezdí raději nalehko, mohou využít Holubyho chaty pod Velkou Javořinou. Čeká vás tu vstřícný majitel i výborné halušky.

Zajímá mě náročnost

Připravte se na střední náročnost vhodnou téměř pro každého. Na trase vás nepotkají žádné technické extrémy, trasa vede převážně po lesních cestách, které střídají lesní stezky i asfaltové přejezdy. Fyzická náročnost odpovídá výškovému profilu, „těšit se“ můžete spíše na táhlé kopce, ale vše v mezích slušnosti.

Tip1

Trasu jde určitě urazit za jeden den, ale připravíte se tak o spoustu krásných zážitků. Zkuste zvolnit a pořádně nasát atmosféru kraje. Zastavení na rozkvetlé louce, bivak na hřebenu, vyprávění místních v hospodě, dramatické příběhy vázající se k místům, které míjíte – je toho tolik, co může obyčejnou vyjížďku posunout na dobrodružství, které se vám vryje hluboko do paměti.

Tip2

Než vyrazíte, přečtěte si skvělý román Žítkovské bohyně od Kateřiny Tučkové, který popisuje celý výjimečný příběh. Tato kniha byla také počátečním impulsem celé naší výpravy. Vřele doporučujeme.