ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY ČESKÝCH HOR - 8.DÍL - TAJNÁ RAKETOVÁ ZÁKLADNA V BRDECH

Když jsme v minulém díle našeho seriálu sjížděli z hřebene Krušných hor, kde jsme pátrali po osudu záhadné nacistické továrny, už jsem na plné pecky přemýšlel o lokalitě, kterou letos Zapomenuté příběhy zakončíme. Původní plán byl vyrazit do zajímavé lokality nedaleko Brna, ale Bártič mi na krušnohorské magistrále nasadil do hlavy pěkně vypaseného brouka. Prý je na hřebenu Brd ukrytý obrovský vojenský areál, bývalá protiletadlová základna, jedno z nejstřeženějších míst bývalého Československa, dnes už jen zarůstající město duchů plné betonových monster a podzemních bunkrů. Hmmm, to nezní vůbec špatně! Nápad se mi v hlavě moc dlouho nepřevaloval. Zvědavost mě přemohla skoro bez boje, a tak teď frčíme za Prahu stylově zakončit letošní sérii výprav za tajemnými místy naší země.

Je to trochu nezvyk. Obyčejně vyrážíme do zapadlých hor a drsných koutů naší země, teď parkujeme v kopcích sotva půlhodinku jízdy za Prahou. Nemohli jsme minout. Brdy, které se v osmdesátikilometrovém pásu táhnou od Prahy až k Plzni, jsou jediné pohoří Středních Čech. Vrchovina nedosahuje ani tisíci metrové hranice, pyšnit se může jen desítkou osmistovek. Nejvyšší hora Tok má přesně 865 metrů nad mořem a stejně jako velká část pohoří se nachází ve vojenském výcvikovém prostoru. My ale kotvíme v běžně přístupné části Brd, přímo na hřebenu, na parkovišti u asfaltky protínající pohoří mezi Dobříší a Hostomicemi. V plánu je ideální okruh, který nás nejdříve seznámí s charakterem hor, provede pěknými místy na hřebenu a nakonec nás vyplivne přímo u opuštěné vojenské základny.

Vyrážíme. Na seznámení si dáváme smyčku lemující hřeben jižním směrem od Jeleních palouků. Klidná lesní cesta s umírněným výškovým profilem nám hned servíruje expresní seznamku s brdskými kopci. Hluboký les, kolem rozeseté mechem obrostlé kameny, suťová pole, prosvětlené palouky. Takovou kanadskou pohádku jsme za Prahou teda nečekali. A když se blížíme k vrcholu Kuchyňka, je to stále lepší a lepší.

Čekají nás tu poctivé výhledy na Berounsko a Křivoklátskou vrchovinu, moc pěkný spoře zalesněný hřebínek a taky pár svižných sjezdíků. Jo, tak to máme rádi.

Po pěkných sedmi kilometrech narážíme na asfaltku, která ustřihává naši terénní smyčku a posílá nás zpět po druhé straně hřebene. Prohřáté suťové svahy střídá temný les, kterým svištíme k dalšímu výraznému bodu naší trasy. Je jím Studený vrch, který si lehce zapamatujete. Jednoduše je to ten největší stoupák široko daleko.

Naštěstí vrchol stojí za to. Čeká tu totiž zajímavá, téměř dvacet metrů vysoká kamenná věž, která byla postavena ve čtyřicátých letech minulého století pro zeměměřičské účely. Nyní o víkendech slouží rozhledů chtivým turistům, kteří z ní při dobré viditelnosti vidí až na Šumavu. To ale není všechno. Stačí trochu prošmejdit okolí a máme tu první připomínku našeho dnešního cíle. Nejvíc si kopce neužili zeměměřiči, ani turisté, ale vojáci. Jejich 40 letý pobyt tu stále připomínají dva okopy pro obrněné transportéry. Neobjevili jsme sice ameriku, ale je to pěkná vzpomínka na dobu, kdy každý druhý kopec byl obsazený vojáky, kteří nás bránili před sice vymyšleným, ale o to nebezpečnějším nepřítelem.

Zatímco Studený vrch byl na vojenské mapě jen bezvýznamnou tečkou, raketová základna, ke které dnes míříme, hrála v plánech obrany před nenasytným imperialistickým agresorem mnohem důležitější roli. Ostatně se svými 153 hektary rozlohy patřila k vůbec největším v celém Československu a její výstavba spolykala několik miliard korun. Vojáci, kteří na základně sloužili, jí neřekli jinak než Klondajk.

Hezkými zážitky sálající přezdívku si základna vysloužila díky tvrdým, nehostinným podmínkám, které na hřebenu Brd vojáky sužovaly. Při komplikované, čtyři dlouhé roky trvající výstavbě, která v osmdesátých letech probíhala v přísném utajení, byl doslova uříznut kus hřebene, aby vojáci získali obrovskou plochu pro rakety a jejich zázemí. Už abychom to viděli na vlastní oči! Nedaleko za Studeným vrchem dokončujeme naši jižní seznamovací smyčku, u auta dáváme malou svačinku a hned zase šlapeme vstříc našemu záhadnému cíli. Pod koly se nám přestávají střídat terénní pasáže, vládu tady definitivně přebírá zpevněná, stále však velmi pěkná lesní cesta zakousnutá ve vrstevnici hřebene Brd. Rychlý pohled do mapy nám prozrazuje, že právě míjíme základnu sotva o pár desítek až stovek metrů. Ačkoliv ale urputně skenujeme svahy nad námi, po areálu není ani památky. Zdarma tak dostáváme lekci vysvětlující komplikované umístnění základny – pro kohokoliv ze země byla jednoduše neviditelná.

Žádný div, že naše očekávání graduje. Stačí jednoduchý dotaz do internetového vyhledavače a rázem vám vyjedou stovky dobových i aktuálních fotografií, které rozpálí vaši představivost do běla. Hned první cesta, která odbočuje z našeho směru k hřebenu, je správná. Ještě pár šlápnutí a je to.

Před námi stojí masivní kovová brána zapuštěná do tři metry vysoké betonové zdi v pravidelném intervalu zdobené nápisem „POZOR STŘEŽENÝ OBJEKT“. Obrovské, provizorně vyspravené díry v bytelném oplocení připomínají divoké nájezdy zlodějů kovů, které vyvrcholily v roce 2010 odvezením 15 šestitunových pancéřových vrat. Co teď, jedem domů nebo se zkusíme nějak dostat dovnitř?

Krást nejdeme, chceme jen nasát atmosféru jednoho z kdysi nejstřeženějších a nejutajovanějších míst země. Rozhodnutí trvá jen chvilku, o dost déle ale trvá nalezení skuliny v betonovém oplocení. Pak trochu gymnastiky a už seskakujeme na půdu základny. Ještě před jedenácti lety by nás tu nejspíš čekala kulometná dávka z pár metrů vzdálené strážní věže, kterou teď ale do svěrací kazajky utahuje divoká vegetace.

Chvíli se prodíráme hustým porostem bříz, osik a bezejmenného křoví, pak už stačí jen rozhrnout větve a je to. Pod nohami nám začíná cesta lemovaná dalšími a dalšími betonovými objekty. Pomalu postupujeme po cestě a jako malí kluci prolézáme jeden rozlehlý bunkr za druhým.

I když nejde nevidět následky nájezdů zlodějů kovů, v bunkrech je stále mnoho původního vybavení – vzduchotechnika, obrovské dieselové agregáty, těžká vrata a přepážky, manipulační technika.

Nikde ani živáčka. Svět bez člověka. Příroda sebevědomě přebírá vládu nad kdysi výhradním územím lidského budování. Postapokalyptická atmosféra jako řemen. Syrová a bezútěšná, přitom svým způsobem krásná a vzrušující.

Když v tom…se před námi otvírá fantastický pohled. Z ničeho nic se před námi z březového lesíka vynořuje dvacet metrů vysoké betonové monstrum. Kousek vedle druhé. A třetí.

Jsou to vyhlášení „mosty“ - celé základně dominující stavby, přesněji řečeno rampy pro umístnění radarů, které připomínají do prázdna mířící dálniční nájezdy. Z jejich vršku o velikosti parkoviště menšího supermarketu konečně vidíme obrovskou rozlehlost areálu. I když ne tak docela. Stále vidíme jen jeho část, na některé části jednoduše přes bujnou vegetaci nedohlédneme.

Ta atmosféra nás doslova pohltila. Ale slunce už je nízko, a tak se dáváme na ústup zpět do normálního světa, ačkoliv jsme stihli projít jen menší část ohromné plochy areálu. Vyzvedáváme kola, která musela počkat v křoví před plotem, a dáváme se na zpáteční cestu.

Zpočátku rozbitý asfalt, pak míjíme odbočku k hlavní bráně, za kterou se rozlézá sluneční elektrárna, a nakonec krásný lesní úsek mezi Stožcem a Hradcem.

Klidné tempo nám dovoluje neustále se v hovoru vracet ke světu tam „za plotem“. Stejně jako každý uzavřený areál i Klondajk časem opředla celá řada mýtů. Říká se, že zde byly umístněné atomové zbraně nebo že obří základna byla vybudována pro obranu Prahy. Ale to jsou jen legendy. Ve skutečnosti zde byly dislokovány špičkové rakety dalekého doletu S-200 Vega schopné zasáhnout cíl s 99,9% pravděpodobností až nad německým Norimberkem.

Tak a jsme zpět na parkovišti u Jeleních palouků. Nebyla to sice nejdrsnější ani nejdelší výprava, kterou jsme v našem seriálu Zapomenutách příběhů podnikli, zato jsme kousek za Prahou našli jedinečné místo, které doslova sálá postapokalyptickou atmosférou. A na to se nezapomíná.

Nástupní bod: Jelení Palouky (Malý Chlumec)

Cíl: Jelení Palouky (Malý Chlumec)

Délka: 50 km

Nastoupáno: 1412 m

Povrch: 55% lesní cesty, 15% lesní stezky, 30% asfalt

Obtížnost: Lehká

Highlights: dostupnost a nenáročnost trasy, postapokalyptická atmosféra areálu základny

GPX download:

Jak se dopravit

Jedna z největších výhod lokality je její dostupnost. Lehce dojedete autem nebo vlakem, z Prahy můžete vyrazit i po vlastní ose.

Na čem a s čím vyjet

Trasu si v pohodě užijete i na hardtailu. .  -- Jeli jsme na Giant Reign, batohy samozřejmě od Camelbaku. U helem jsme vsadili na mix osvědčeného a horké enduro novinky - Giro Xar a Bell Super.

Jaké bude počasí

Vzhledem k poloze lokality se můžete orientovat podle běžné předpovědi pro Česko, respektive Střední Čechy.

Jak se orientovat

Až na malé výjimky vede trasa po turistických značkách a cyklotrasách. Díky tomu je orientačně nenáročná, přesto je GPS výhodou. (viz. záložka GPX, kde najdete ke stažení záznam trasy).

Kde se najíst a ubytovat

Občerstvení můžete svěřit vyhlášené hospodě U Zrzavého paviána v Halounech nebo se zastavit přímo na hřebenu na Skalce.

Na co si dát pozor

Areál základny je v současné době pro veřejnost nepřístupný. Pokud se rozhodnete do areálu vstoupit některou z „děr“ v bytelném oplocení, je to na vaše riziko a odpovědnost.

Zajímá mě náročnost

Trasa je poměrně nenáročná, technicky i fyzicky umírněná. Zvládne ji každý biker.