Stojíme na začátku stezky Alta Via dei Monti Liguri – cesty, která se prodírá od slunečníků ligurské riviéry mezi dvoutisícové štíty dělící Itálii a Francii. Téměř před stoletím po ní pochodovaly elitní vojenské útvary horských myslivců na své posty v bunkrech Alpského valu. Nyní je řada na nás.
Chtěli jsme něco neobyčejného. Něco jiného než je česká hra na hory, vymydlenost rakouských údolí nebo švýcarská reklama na malebnost. Chtěli jsme vykolejit naše bikerské zážitky a zase okusit šťavnaté backcountry. Proto teď stojíme na začátku stezky Alta Via dei Monti Liguri – cesty, která se prodírá od slunečníků ligurské riviéry mezi dvoutisícové štíty dělící Itálii a Francii. Téměř před stoletím po ní pochodovaly elitní vojenské útvary horských myslivců na své posty v bunkrech Alpského valu. Nyní je řada na nás.
Příběh našeho italského dobrodružství začal loňskou zimu. Taky kdy jindy. Typický středoevropský kříženec nejhorších vlastností zimy a podzimu je pro plánování nových akcí a lokalit zkrátka ideální. Zadání jsem měl v hlavě jasné – trasa pro vícedenní přejezd, těžký terén, oblast se stabilním počasím, rozumná doprava. A hlavně ať to není turisticky profláklé místo! Po pár nocích před monitorem jsem z internetu vydoloval několik slušných tipů. Většinou alpské přejezdy německých bikerů. Žádné terno. Pak jsem ale náhodou narazil na stopu italské stezky Alta Via dei Monti Liguri. Začal jsem pracně skládat obrázek trasy probíjející se Ligurskými Alpami, která se od všemožných přejezdů odlišuje silným příběhem. Trefa do černého!
Alta Via dei Monti Liguri je 440 kilometrů dlouhá trasa, která v 43 sekcích prochází pobřežním pásem Ligurských Alp od hranic s Francií až do Toskánska. Obzvláště zajímavý je její úvod vedoucí po starých zásobovacích cestách a stezkách systému opevnění Alpského valu budovaného mezi válkami v minulém století. Stezka lemuje nejvyšší vrcholy pohoří, přitom se nevzdaluje z dohledu pobřeží posetého známými letovisky, čekají nás úseky horských stezek, šotolinových cest i silnic. Primárně je trasa určena pro pěší, podle informací na oficiálním webu ji ale prý zkušení cyklisté zvládnou. Není co řešit, je rozhodnuto.
Uběhlo pár měsíců, školáci sedí po prázdninách první den v lavicích, Borek, Vlado a já sedíme v autě směr Janov. Tisícikilometrová cesta přes hory, doly a tři státy v pohodě utekla. V Janově to vypadá, že se tu jede non-stop mistrovství skútrů, ale nakonec jsme se štěstím prokličkovali až do garáží nedaleko nádraží. Tady za solidních 50 euro na pět dnů odkládáme auto, nadíváme naše batohy a připravujeme kola.
Za chvíli se už v sedle proplétáme křivolakými uličkami města se slavnou minulostí k hlavnímu vlakovému nádraží. Jako bychom toho cestování dnes neměli ještě dost, sedáme do rychlíku a po pobřeží, často jen pár metrů od moře, svištíme k francouzským hranicím. Jestli půjde vše podle plánu, zpět do Janova dorazíme přes hory na kolech. Po 160 kilometrech vlak konečně brzdí.
Vysedáme v městečku Ventimiglia, kde nás vítá západ slunce romanticky barvící oblohu nad mořem. Rozněžnělost jde ale rychle stranou. Máme posledních pár minut světla na vyřešení dnešního nocování, což provází trochu svírající pocit. O střeše nad hlavou ani neuvažujeme, pláž zavrhujeme ve chvíli, kdy nám cestu na promenádě kříží párek dobře stavěných hlodavců. Zbývají hory. Po krátké orientaci nacházíme červenobílé značení patřící naší trase a vydáváme se směrem ke skaliskům, které se tyčí nad městem. Ve chvíli, kdy se soumrak mění na seriózní noc, opouštíme poslední ulici města a začínáme stoupat uzoučkou stezkou vzhůru. Opatrně následuju světlo Vladovy čelovky a zvuk cinkání Borkových lahváčů, bez kterých prý určitě neusne. Tlačíme o sto šest, do toho packujeme o šutry skrývající se ve tmě. Za hodinku stojíme na kopci nějakých dvě stě výškových nad městem. Už bychom i zalehli, ale není kde. Stezku důsledně obklopuje ostrý skalnatý svah. Zničehonic se před námi ze tmy vynořují tři borovice a maličký plácek pod nimi. V mžiku máme připraveno spaní – alumatky a spacáky letí na zem a je hotovo. Utahaně se ukládáme ke spaní. Pod námi se probouzí noční život letoviska, nad námi září nepočítaně hvězd a Borek nechává kolovat lahváče, bez kterých prý určitě neusneme. Usínáme.
Ráno se budíme chvíli po svítání a hned se zvědavě rozhlížíme, kde že jsme to včera vlastně zakotvili. Musíme uznat, že máme vkus. Takový výhled by nám nenaservírovali ani v nejohvězdičkovanějším hotelu na luxusní promenádě pod námi – městečko plné úzkých uliček jako na dlani, za ním ještě nerozkvetlý pruh plážových slunečníků a pak už jen rytmicky se vlnící azuro, kam až dohlédneme. Ale dost kochání. Trocha hygieny, trocha snídaně a jde se do akce.
Na záda házíme batohy. Je v nich vše potřebné, abychom s pomocí chat vydrželi v horách pět dnů – přepočteno – s vodou nějakých 15 kilogramů hmotnosti. Naposled si projíždím připravený podrobný itinerář prvního úseku. Podle něj bychom dnes měli zvládnout 40 km a 2000 výškových metrů. Na papíře to vypadá drsně, jak to bude vypadat v reálu, můžeme zjistit jediným způsobem. Utahujeme popruhy batohů a vyrážíme.
Stará stezka obklopená hustou, pichlavou jižní vegetací nás vede vyprahlým hřebínkem směrem do hor. Míjíme terasy s olivovými háji, vinice bohatě obsypané střapci hroznů a usedlosti s tlustými kamennými zdmi. Už první kilometry nám prozrazují jednu dobrou a jednu špatnou zprávu. Ta dobrá - trasa je kvalitně značená, v pohodě si vystačíme bez GPS. Ta horší – trasa je zatraceně náročná, čeká nás dost tlačení. Sluníčko pálí jako ďas a my se trpělivě probíjíme kupředu. Otupělost snažící se zahnat vyčerpání střídá překvapení.
Pod koly z ničeho nic ustalo šustění kamenů a my zjišťujeme, že stojíme na betonovém bunkru umně maskovaném do svahu hřebene. Únava jde stranou, vrháme se do křoví a s nadšením malých kluků se soukáme do vojenského objektu. To je ale jen začátek.
Po chvíli úzká stezka končí a my se napojujeme na umně dlážděnou silnici, která toho viditelně už hodně pamatuje. Její vojenský rodokmen záhy prozrazuje vegetací obrostlé odpočívadlo s propracovaným systémem nádrží a napajedel. Stačí přivřít oči a vidíte, jak se zde, italsky se tyto místa nazývají fontane, před téměř sto lety občerstvovaly karavany mezků obtěžkaných proviantem a municí na své cestě k bunkrům střežícím průsmyky s Francií.
Za další chvíli zastavujeme u třetího překvapení. U cesty stojí rozsáhlá ruina kasáren, kterou samozřejmě nemůžeme jen tak minout. Jako v předchozích případech nám nic nestojí v cestě, objekt je otevřený a my zase všechno prolézáme jako za mlada.
Příděl historických lahůdek končí a my se vracíme zase ke dřině. Stoupáme do kopců, o kterých jsme si ráno mysleli, že jsou příliš daleko a příliš vysoké na to, aby nám stály v cestě.
Někde na dvacátém kilometru to balíme. Jsme K.O. Co na tom, že jsme v půli dnešního plánu. U opuštěné chaty Rifugio Pau nalézáme luxus tekoucí vody i krásný plácek s výhledem do hlubokého údolí. Počasí je skvělé, takže bude další noc pod širákem. Borek usíná asi minutu po sesednutí z kola a mě při sebemenším pohybu ještě dlouho do noci berou křeče.
Ráno nás budí nezvyklý ruch. Po kamenitých svazích kolem nás běhají nahoru a dolů smečky psů se zvláštními rolničkami na krku. Nejprve se na sebe nechápavě díváme, ale za chvíli nám podsaditý děda italsky vysvětluje, o co jde. Italsky neumíme, po menším hereckém vystoupení se však dozvídáme, že hledají křepelčí vejce. Delikatesní snídaně z toho pro nás ale není, a tak opět vyrážíme na cestu.
Ta není ani o píď snadnější než včera. Před námi je vyčerpávající kombinace nabírání výškových metrů a jízdy drsně kamenitou stezkou proložená častým tlačením. Míjíme další vojenské budovy a kolem poledne se konečně dostáváme v patnácti stech metrech na traverz pod hřebenem.
Vedle červenobílého značení jsou nyní naším průvodcem také patníky francouzsko-italské hranice. Hraniční linie se zde v historii posouvala více než často. Číslovka 1947 vytesaná do větrem ošlehaných patníků prozrazuje klid, který zase pár desítek let v Evropě panuje.
Náročná stezka se trochu uklidňuje a my si vychutnáváme parádní sekci - houpeme se kousek pod hřebenem po skalisky prokládaných jižních loukách, ve vzduchu voní borovice a vřes, pod námi se úhledně řadí hluboká údolí a vzadu nám to v oparu rámuje moře. Po pár hodinách se stezka napojuje na kamenitou horskou cestu, valíme dolů do sedla Colle Scarassan a výrazně si zlepšujeme dosud nelichotivý poměr jízda vs. tlačení.
Naše dobrodružné srdíčko je ale opět v pohotovosti. Přímo u cesty ústí do skály temné vstupy bunkrů, které žadoní o prozkoumání. Tady je to už vyšší dívčí. Úzké klenuté chodby se rozbíhají do mnoha stran, následují příkrá schodiště do několika galerií. V nesmělém světle baterky opatrně postupujeme labyrintem chodeb až do jedné ze střílen. Užasle zjišťujeme, že jsme prošli celým skalním masivem a nyní se díváme na druhou stranu hřebene. Wow!
Obohaceni dalším zážitkem sedáme znovu na kolo a už v klidu dojíždíme do průsmyku Gola di Gouta. Je tu široko daleko jediná otevřená horská chata, a tak si po třech dnech na cestě konečně dopřáváme trochu pořádného jídla. U druhého chodu se kazí doposud dokonalé počasí, na hlavu nám padají nízké dešťové mraky a my se rozhodujeme, zda se v pozdním odpoledni ještě vydat do hor. „Teprve teď začíná to backcountry,“ cedí mezi zuby Borek.
Před námi je nejnáročnější úsek trasy – v cestě nám stojí dvoutisícovky Monte Torraggio a Monte Pietravecchia - 900 výškových metrů na 12 kilometrech vysokohorského terénu do dalšího sedla.
Kamenitá cesta to po chvíli vzdává a dál pokračuje už jen úzká stezka ostře se zvedající do nebe. Jsme na začátku prvního úseku staré vojenské stezky Sentiero degli Alpini, která sloužila pro zásobování horské linie bunkrů. Byla tak úzká a náročná, že jediným možným způsobem dopravy proviantu byly karavany mezků.
Po chvíli se dostáváme nad úroveň lesa a linie stezky se před námi rozbíhá až k horizontu. Každý metr stezky zakleslé v příkrém skalnatém svahu je důkazem neuvěřitelné pracnosti a umu, která se dnes už nevidí. Stezka je často přilepená k téměř kolmé stěně na několik metrů vysokých, dokonale vystavených kamenných opěrných zídkách. Tlačit kolo po takové stezce bude čest. Tak tlačíme a s ubíhajícím časem stále neklidnějším pohledem propátráváme okolí. Vypadá to, že jižní stěna Monte Torraggia není právě přítelem stanování.
Když už zvažujeme návrat, nacházíme miniplošinku krytou vysokým ostrohem, kde konečně stavíme stan. Večer sedíme vysoko nad údolím, ukrajujeme lovečák a rozjímáme nad opuštěností hor. Ani dnes jsme nedokázali vybojovat více než polovinu z plánované vzdálenosti. Ale co na tom. Naše výprava už dávno není o kilometrech.
Je půl jedné v noci a na stan dopadají první kapky. Podle předpovědi počasí, kterou si necháváme posílat každý den na mobil, mělo začít pršet o půlnoci. Stan jsme postavili na dobrém místě, a tak nás to nestresuje. Je dobré si pamatovat, že počasí je v horách silný hráč - trik s přítelem na telefonu vám může ušetřit spoustu potíží. Do rána se přes nás přežene ještě pár lijáků, ale to nejhorší je za námi. Pěkně za mokra balíme stan a vyrážíme do nízkých mraků prošpikovaných studeným mrholením.
Po svazích se prohánějí kamzíci a tradiční tlačení nám zpříjemňuje veselá scénka, když se Borek s Vladem tak dlouho plácají po zádech, jak jsou rámy jejich kol fortelně svařené, až Borek nachází krásnou prasklinu na zadní stavbě. Chvilka napětí, ale dá se s tím naštěstí pokračovat.
Chodník se před námi ztrácí v úzké průrvě, kde krátkými serpentinami v kameny vyzděných terasách padá téměř kolmo dolů. O pár desítek výškových metrů níž stezka plynule přechází do úzké galerie, která je vytesaná do skály. Tak úchvatné, až nám z toho vyhládlo. Pod převisem vytahuju z batohu paštiku a pár rozdrobených cárů chleba, o které se spravedlivě dělíme. Jídla už není moc, šetří se.
Vítr konečně vyhání mraky výš a my zase vidíme dál než pět metrů před sebe. Právě včas. Před námi se stezka v plné parádě zakusuje do vertikální jižní stěny Monte Torraggia a obtáčí se kolem sevřeného kotle údolí. Vyjíždíme na stezku a užíváme si její každý metr. Zadarmo to ale není. Stezka je několik desítek centrimetrů široká, skála po nočním dešti kluzká a stěna pod ní se propadá tak, že už je jedno, jak přesně hluboko.
Po sytých 2 kilometrech jsme v sedle mezi dvoutisícovkami Monte Torraggio a Monte Pietravecchia, kde máme na výběr. Buď pokračovat po spektakulární vojenské stezce spouštějící se výstavními terasami mezi skály, nebo využít horskou stezku severní stěnou. Radíme se a vybíráme druhou možnost. Je to sice dál a horší cestou, zato nebudeme balancovat na hraně kluzké skály.
Náladu nám spravuje technický sjezd k horské chatě Allavena, na kterém si dali sraz šutry z širokého okolí.
Těch 400 výškových padáme jako jeden z nich a bez velkých okolků se jdeme rovnou ubytovat.
Když sedáme k večeři mezi postarší německé turisty, za okny se spouští liják. Další těžký den je za námi. Třetí den v horách a máme nějakých padesát-šedesát kilometrů. Co dodat. Masakr.
Tvrdá a krátká palanda podkrovního pokoje je pro nás královské pohodlí, a tak si ráno trochu přispáváme. Budí nás až ostré paprsky slunce prořezávající se do modra vyleštěnou oblohu. Timing počasí jsme si zařídili výborný. Plán je dnes jasný, pokud to půjde, pokusíme se z druhé strany napojit na vojenskou stezku a alespoň si prohlédnout úsek, který jsme včera minuli. Jenže jak už to bývá, plány jsou tu od toho, aby vám je mohl někdo hatit.
Ukazuje se, že napojení stezky z naší strany je sesunutá stopa v prudkém suťovišti jištěná ocelovými lany. Protlačili jsme tu už kde co, ale tohle s kolem nedáme. Navíc to nedává smysl – tak důmyslně navržená a vybudovaná stezka se přece musí napojit zpět na cestu, ne skončit takovou vraždou. Zklamaně se vydáváme vzhůru po horské cestě, stále však doufám, že najdeme neznačené vyústění staré stezky. A opravdu. Pod sedlem, v jedné ze serpentýn zastavujeme u kamenného napajedla, a když rozhrnu křoví, přede mnou se opět rozbíhá po mechem obrostlých kamenných zídkách známá stopa stezky.
Zpočátku se chceme podívat jen kousek, ale stezka se tu rozjíždí ke grandióznímu představení, které nás nutí pokračovat dál a dál. Nejprve se spořádaně vine borovým hájem...
...pak vystupuje na výstavní, do hloubky zběsile klesající kamenné terasy...
...a nakonec pokračuje do skály vytesanou galerií. Jednoduše famózní.
Nemůžeme se nabažit, na tomto několikakilometrovém úseku trávíme skoro celé dopoledne, až pak můžeme pokračovat dál na naší pouti horami.
Vojenskou stezku Sentiero degli Alpini necháváme za zády a s ní i nejtěžší úseky naší cesty, od teď je naším novým průvodcem panoramatická horská cesta traverzující v hlavním hřebenu Ligurských Alp. Ruiny kasáren, které dál neustále míjíme, už bereme jako samozřejmost, přesto zastavujeme u ústí velkého tunelu vytesaného do skály v místě nazvaném Balcone di Marta. Náš průzkum bohužel po pár desítkách metrů končí díky vodě, která tunel zaplavila. Až doma zjišťuju, u čeho jsme stáli. „Opěrný bod Marta, situovaný mezi horskými vrcholy v nadmořské výšce přesahující 2000 metrů, je opevněný komplex, který má celkem 13 objektů, spojených 1,5 kilometru podzemních chodeb. Kromě značné rozlohy podzemí je raritou i výškový rozdíl 135 metrů mezi nejvyšším a nejnižším místem podzemí,“ prozrazuje vševědoucí internet. Vypadá to, že Alta Via dei Monti Liguri má těch es v rukávu nepočítaně. Přesto a právě proto musíme šlapat dál. Před námi je Monte Saccarello, s 2201 metry nejvyšší hora Ligurie, a i když trasa vede přes vrchol, raději ji uctivě objíždíme. Tlačení už máme dost a s chutí se nyní věnujeme panoramatům.
Nakonec se po cestě vydrápeme až do sedla hlavního hřebene. Tunelem projíždíme do jiného světa. Za zády necháváme vyprahlé jižní svahy...
...a před námi je sytě zelená severní část hor, která pravidelně zadržuje dešťová mračna.
Spouštíme se trochu nudnou šotolinou k našemu dnešnímu cíli ve vesnici v průsmyku Colle di Nava. Když už to vypadá, že na severní straně Ligurských nebude nic moc k zapamatování, pěkná stezka nás dovádí přímo k pozoruhodné kruhové pevnosti Pozzanghi vybudované v 19. století jako součást obranného systému tohoto veledůležitého průsmyku.
Následuje parádní sjezdík a už sedíme v rodinné pizzerii na kraji vesničky, kde si naplno kompenzujeme předchozí drsné dny. Objednáváme jeden chod za druhým, džbánky vína tu mají snad děravé. Mísí se v nás zážitky, radost, úleva i smutek. Náš čas v horách dnes vypršel. Zítra se vydáme na cestu k pobřeží.
Poslední noc jsme si dali stylově na louce za vesnicí pod oblohou dokonale rozzářenou hvězdami. Alta Via dei Monti Liguri pokračuje dál na severovýchod, ale my se vydáváme kličkující horskou silničkou zpátky k moři.
Projíždíme malými vesničkami...
...míjíme pavlače i staré kostely se štíhlými věžemi, borové háje se mění na vinice a v protisměru nás zdraví skupinky vymóděných silničářů v důchodovém věku.
Kolem poledne přijíždíme na pobřeží do města Albenga vzdáleného 80 kilometrů od města Ventimiglia, kde naše backcountry dobrodružství začalo, a 90 kilometrů od Janova, kde mělo skončit. Že jsme nezvládli u počítače naplánovanou délku, nás ani v nejmenším netrápí. Byl to férový souboj s horami, ve kterém nejde o kilometry ale o zážitky. Přijíždíme k plážím Ligurského moře a víme, že jsme v této hře obstáli.
Teď už jen sedíme v písku, naše těla kumulují paprsky slunečného dne jako z katalogu a nohy v pravidelném rytmu chladí dorážející vlny.
Hodnocení Trail-Busters
Přejezd hřebene Ligurských Alp po trase Alta Via dei Monti Liguri je snem zkušených bikerů hledajících ryzí backcountry. Famózní vojenská stezka a její příběh, překvapivá divokost pohoří na dohled vyhlášených letovisek, neporušená příroda s okouzlujícím jižním espritem a uvolněná atmosféra italského pobřeží jsou zatraceně silnou kombinací, kterou budeme příště jen těžko trumfovat. Není to jen obyčejné šlapání do pedálů, je to zkušenost, při které poznáte hory, historii, místní život i sebe sama. Jestli nesnášíte dřinu, nedostatek komfortu a tlačení kola, na tuhle akci raději rychle zapomeňte. Jestli chcete prožít dobrodružství jako řemen, vyrazte.
Jak je to daleko
Z Moravy je to do Janova přibližně 1100 kilometrů. Na cestě potřebujete rakouskou dálniční známku (10denní za 8 EUR), v Itálii zaplatíte na mýtných branách podle ujeté vzdálenosti dálnice (cca 5,5 EUR/100 Km)
Na čem vyjet
Ideální je univerzální celoodpružený all-mountain bike disponující 130 - 160mm zdvihu. Bude muset zvládnout výjezdy do sedel i technické sjezdy. Počítejte s tím, že se nevyhnete náročnému tlačení.
Na co si dát pozor
Rizikem je nedostatek vody na trase. Využívejte každou příležitost doplnit zásoby, ptejte se místních, v případě potřeby sjeďte do vesnic pod hřebenem. Nespoléhejte se příliš na horské chaty, ačkoliv se z mapy zdá, že jejich na trase dostatek, mnoho z nich je zavřených nebo opuštěných.
Jak se orientovat
Trasa je po celé délce velmi kvalitně značena – vertikální červený, bílý a červený pruh značí hlavní trasu, značka pouze s červeným a bílým pruhem je pro spojovací úseky. Trasu je možné zvládnout i bez GPS.
Počasí
Oblast Ligurie se v sezóně vyznačuje stabilním teplým a suchým počasím. Je lépe se vyhnout letním horkům a vyrazit na jaro, kdy vše rozkvétá, nebo na podzim v době sklizně ovoce.
Co nezapomenout doma
Vybavení pro vyřešení běžných technických problémů. Dostatečný objem pro zásobu vody (min. 2,5l). Lékárničku. Pumpičku na tlumič. Pojištění kryjící terénní cyklistiku. Mobil. Kapesní nůž. Čelovku/baterku.
Kolik co stojí
V horách je dráž než na pobřeží. Ubytování na horské chatě přibližně mezi 20 – 40 eury, oběd s pivem asi 20 euro. Ve vesnicích a městech nakoupíte za podobné ceny jako u nás.
Náklady celkem
Hlavní náklady patří především dopravě. Další náklady jsou odvislé od toho, jak často využijete horské chaty, restaurace atd. Cena za týden nás vyšla v nešetřícím režimu cca 7000 Kč na jednoho.
Náročnost
Vysoká. Trasa je technicky i fyzicky náročná. Hory nejsou příliš navštěvované, musíte se spoléhat na vlastní síly a vybavení. Trasa vyžaduje také základní zkušenosti s pohybem v horách. Obtížnost zvedá těžké naložení na zádech. V případě nouze je možné relativně rychle sjet do údolí. Pozor - nevyhnete se spoustě tlačení!
Užitečné odkazy
Veškeré potřebné info je na oficiálním webu stezky. Vhod přijde především interaktivní mapa s etapami a ubytováním, vynikající jsou podrobné itineráře jednotlivých sekcí, ze kterých lze připravit komplexní podklady pro projetí trasy. GPS celé trasy lze dohledat na zahraničních trasových serverech.
1. Alpský val
Vallo Alpino je systém opevnění vybudovaný v Itálii před druhou světovou válkou, který patří mezi nejrozsáhlejší pevnostní systémy 20. století. Měl za úkol chránit celou 1800 kilometrů dlouhou hranici, v plánu byla výstavba 3325 opevněných bodů. Jeho specifickým rysem je umístění většiny objektů v horském terénu a důmyslné zapracování do něj, nezřídka i v nadmořských výškách přesahujících 2000 metrů. Trasa míjí desítky pevností a vojenských objektů, které jsou většinou volně přístupné a v překvapivě dobrém stavu.
2. Sentiero degli Alpini
Vojenská stezka nákladně vybudovaná v nepřístupném skalnatém jižním svahu Monte Torraggia a Monte Pietravecchia umožňovala celoroční zásobování pevnosti Alpského valu. Byla tak úzká a náročná, že jediným možným způsobem dopravy proviantu byly karavany mezků. Stezka využívá řady pozoruhodných stavebních řešení, jako jsou kamenné terasy, opěrné zdi a do skály vytesané galerie.
3. Ligurská riviéra
Nazývaná také jako Italská riviéra je úzký pobřežní pás Ligurského moře lemovaný populárními letovisky, který se táhne od francouzských hranic až po Toskánsko. Oceníte nespočet pláží, krásná historická centra měst i čilý noční život.
4. Horské vesnice
Na venkově a horských oblastech, kousek od pobřeží, naleznete nádherné vesnice, které si zachovaly neporušený středověký ráz tvořený typickou architekturou úzkých uliček a kamenných „věžáků“. Příkladem je například Triora nebo Dolceacqua.
Základem vybavení je kvalitní batoh. Na pětidenní dobrodružství v horách je ideální přibližně 38 litrový objem. - Dobře zvažte, co si nabalíte. V horách budete proklínat každé deka navíc. Hmotnost nešetřete na úkor funkčnosti. Zbytečnou duplicitu vybavení omezte seznamem, kdo co poveze. Inspirujte se pravidly „lightweigt backpackingu“. - Voda vás drží při životě. K zahození není mít vedle rezervoáru, který je skvělý pro průběžnou hydrataci bez únavného sundávání batohu, také jednu menší láhev. Lépe se s ní manipuluje při nabírání vody z malých pramenů. - Když se ale blíží špatná fronta, není čas na hrdinství. Kolo vás handicapuje a dělá vás v horách zranitelnější. Raději se uchylte do civilizace. Sledování předpovědi na nejbližší dny vám ušetří mnoho problémů. - Nezapomeňte nastavit tlumič vašeho fulla na celkovou hmotnost i s plným batohem.