SLOVINSKO: BLÍZKÉ, NEZNÁMÉ, TRAILOVÉ, KRÁSNÉ - 4.DÍL
Za teplem se jezdí do Chorvatska. Na hory do Rakouska. Na kafe do Itálie. A Slovinsko, malá země na jih od našich hranic se tak trochu krčí ve stínu svých populárních sousedů. Jenže stačí rychlý pohled do mapy a zjistíte, že koncentrace zajímavých lokalit je tu až podezřele vysoká. To chce prozkoumat!
Bohinjski masakr: Ko*otina!
Tohle je zlatý hřeb naší slovinské výpravy. Už je to pořádná řádka let, co jsem na internetu objevil bikový poklad, láskyplně pojmenovaný jako „Bohinjski masakr“. Doslova mi tehdy učaroval. Fantastický přejezd exponovaného hřebenu dvoutisícovek nekompromisně uzavírajících jižní stranu kotle Bohinjského jezera byl v reportu průkopníka slovinského horského bikování Tomaže Jerase (www.mtbture.com) neodolatelný. To nejlepší ve Slovinsku. Bikový svatý grál. Trailové orgie. Prostě si doplňte oblíbený superlativ dle libosti a máte to. Tomaž sice upozorňoval na její extrémní náročnost, ale s tím se u takových lahůdek prostě počítá. Čas zúčtovat se starými sny – ze Slovinska bez „Masakru“ neodjedu!
Hned ráno se pěkně nažhavení naloďujeme na důvěrně známou lanovku na Vogel, pak ještě rychlý výšvih sedačkou pod Orlovae Glaovae. Odsud už za své. Trasu jsme lehce zmodernizovali – zatímco autor přejížděl hřeben od východu na západ, my plánujeme opačný směr. Důvod je jednoduchý. Díky lanovkám ušetříme síly i čas, rezerva dvanácti set výškových metrů se bude hodit. Za lanovkou brzy házíme kola na záda a pomalu stoupáme do sedla pod vrcholem Šija.
Tady už začíná náš trail traverzující příkrý svah horského masivu. „Jo-jo-jo! To je ono, reklama na biking,“ hrdě připomínám parťákům, aby si zapamatovali, kdo dnešní parádu vymyslel. Sedáme na biky. Nirvána! Máme tu ovšem maličký problém…
...reklama po pár stovkách metrů končí. A začínají galeje. Tlačení střídá nesení. A naopak.
A dál a dál.
Abychom to snad neměli monotónní, přidávají se horolezecké vložky říznuté ferratou. Jen pomaličku se probíjíme, krásnou, ale nejetelnou stezkou k výhružně trčící pyramidě dvoutisícovky Rodica.
Úseky v sedle sbíráme po desítkách metrů, ale pohání nás představa, že za mohutnou Rodicou to už půjde.
Nejde. Nejde to ani za Novim vrhem. Ani za Matajurskim vrhem. Vztek střídá bezmoc.
„To je strašná kokot*na,“ cedí mezi zuby Ozzi. Pak se tomu začínáme smát. Taky co jiného, když nějakých 10 kilometrů jdeme deset hodin, z toho dobrých 90% máme kolo na zádech.
Vysvobozuje nás až vrchol Črni prst s horskou chatou Zorka Jelinčiča.
Neváháme ani chvíli. Zamlouváme kavalce, dáváme večeři.
Když pak sedíme na skalce nad chatou, s pivkem ruce, a sledujeme pomalý západ nad kulisami celých Julských Alp, dnešní důkladná tortura se pomalu transformuje na nezapomenutelný zážitek…
Ráno vstáváme na východ slunce a po rychlé snídani rovnou vyrážíme.
Opouštíme hřeben a dáváme se nebližší stezkou do Bohinjské Bystrice. Už jedeme.
Kousek. Pak zase neseme. Stezka se definitivně umoudřuje po kilometru a půl a my konečně zase víc jedeme, než tlačíme. Trochu nezvyk. Konečně jsme v údolí, sluníčko svítí, ptáčci zpívají, takže vám to radši zopakujeme. Až za vámi přiběhne kamarád, že objevil nejlepší trail ve Slovinsku – Bohinjski masakr - který musíte zaručeně projet. Podívejte se mu do očí a pomalu hláskujte…Stra-šná ko-ko-t*-na!
Slovinské vysvědčení
Slovinsko pěkně překvapilo. Z velmi mála průvodních informací jsme dokázali vykřesat poctivé trailové bikování, spoustu dobrodružství i jednu nečekanou a nezapomenutelnou zkoušku charakteru. Pod kůži se nám zaryl pocit, že Slovinsko si vzalo od každého ze svých populárnějších sousedů to nejlepší. Krása hor si nezadá s rakouskými Alpami, k tomu se přidává pohodová atmosféra a pohostinnost Itálie i příjemně jižnější „chorvatské“ klima. Velkou výhodou je velmi rozumná vzdálenost z Česka i cenová dostupnost. Nenajdete tu dokonalé a jednoduše dostupné zázemí velkých trailových destinací, chce to trochu plánování, bikování je tu výrazně syrovější, ale právě proto také o hodně barvitější. Doporučujeme!
Související reporty
