ZKOUŠKA SIL NA MEDVĚDÍ STEZCE

Rumunsko. Tři čtvrtiny rozlohy země pokrývá hřbet Karpat, který se drolí do desítek různých pohoří. Potkat tu můžete také tři čtvrtiny evropské populace medvědů. Turisty stále ještě neobjevené a nezkažené oblasti, se zářivou aurou nebezpečí, kterou poznáte, když se o vašem záměru zmíníte matce, manželce nebo přítelkyni. Cílem je přejezd hřebenu pohoří Rodna, nejvyššího pohoří Východních Karpat v opuštěném kraji v severním koutu země. Hlavní hřeben dlouhý 45 kilometrů se vlní ve výšce přes 2000 metrů. Hřeben profilem připomíná Nízké Tatry nebo Roháče. Do oblasti za celé léto míří pár autobusů českých cestovek, ale tato hrstka cykloturistů se Rodně pokorně vyhýbá v dlouhých údolích. Je na čase to změnit.

 

Koncem srpna roku 2007 s Ondrou nakládáme bajky do auta a v pohodě projíždíme přes Slovensko a Maďarsko až do Rumunska. Míříme na sever. Jak se spouštíme do sevřeného údolí kraje Maramureš, každý výškový metr nás vrací o kousek do minulosti. Za sebou necháváme civilizovanou centrální část země a sjíždíme do chudého příhraničního kraje, kde lidé pracují do tmy, seno se sváží povozem a do kostela chodí celá vesnice.

 

DEN PRVNÍ

NA CESTĚ

 

Jako nástupní místo do hor si vybíráme frekventovaný pas Setref mezi vesnicemi Sacel a Romuli. Přijíždíme těsně před setměním. Stavíme stan za chatou u silnice, vaříme, zbytky házíme loudícím psům z chaty a jdeme spát. Sotva usneme, budí nás hlasitý štěkot psů, kteří na něco zuřivě dorážejí kousek od stanu. Nemám problém si vzpomenout na varování před medvědy, kteří chodí k chatám vybírat odpadky z popelnic a turisty ze stanů. Tep se nám zrychluje a dech krátí. O spánku nemůže být řeč.

 

DEN DRUHÝ

Start: Pasul Setref Cíl: Tarnita Batranei

 

Ráno plníme naše střední, 40 litrové batohy po okraj. Pokud vydrží počasí, můžeme být v horách libovolně od 2 do 5 dnů. Vyrážíme po červené značce do pasu Pietrii vzdáleného nějakých 10 kilometrů. Na hřebínek tlačíme. Brouzdáme se po loukách v ranní rose a obdivujeme jejich krásu. Tady se totiž ještě stále skromně obdělává každičký kousek země.

 

Z hřebínku vidíme vesničany s kosami rozeseté všude po okolních kopcích a všudypřítomné kupky sena nás tiše vyprovázejí hlouběji do hor. Cesta se divoce houpe nahoru a dolů. Chvílemi tlačíme, ale už se dá pěkně jet. Většinou v trávě po vyšlapaném chodníčku. Několik technických sjezdů nám připomíná, že s velkým batohem se na kole musí pracovat úplně jinak s těžištěm.

 

Dostáváme se do 1500 m.n.m. a ze svahů nás klidně pozorují skupinky volně se pasoucích koní.

 

Pomalu se blížíme k první salaši, proplétáme se mezi rozběhnutými ovcemi. Z ničeho nic je tu naše seznámení s vyhlášenými rumunskými pasteveckými psy. Proti nám se řítí urostlý ovčák, za ním druhý, třetí. Obkličují nás, ale my se nedáváme. Jako praví synové Žižkovi stavíme z kol vozovou hradbu a čekáme. Bača už o nás dávno ví a psy odvolává. Tak je to i při dalších setkáních, psi nás ostře zastavují, dávají vědět bačovi a ten je rád zavolá zpět. Srdečně se s ním zdravíme a pokračujeme v jízdě po rozbité cestě plné kamenů. Celá hřebenovka je nově a relativně dobře značená, ale bez mapy to nejde. Stále se namáhavě probíjíme po cestě, která nás náhle posílá do pekla. Cestu přehrazuje obrovský polom, ve kterém ztrácíme drahocenné síly, čas i vodu.

 

Když se cesta konečně uvolní, spouštíme se lesní cestou do pasu Pietrii (1196 m.n.m.). Jsem vyčerpaný a v camelu mi zbývá pár posledních doušků vody. Ondra na tom není o moc líp. Tábořiště v sedle Tarnita Batranei je vzdálené minimálně sedm kilometrů a 500 výškových metrů na hlavní hřeben je v našem stavu lehká vražda. Jsme prakticky bez vody a mapa hlásí pramen až v sedle. Riskujeme to.

 

Zaklesáváme se za řidítka a tlačíme vzhůru. Sotva pletu nohama. S Ondrou se dělíme o pár posledních hltů vody. Po kilometru se něco zatřpytí u cesty. Je to malý pramínek, u kterého je postavená jako hrníček plechovka od Májky. Nabíráme plnou. Chladivými doušky smývám v ústech pachuť prachu a potu, voda ve mně mizí. Tlačíme dál a packujeme o kameny na prudké lesní cestě. Konečně jsme na hřebenu. Před námi se otevírá překrásně oblý, travnatý hřeben, který šperkují roztroušeně se pasoucí koně. V trávě jen mírně zvlněného hřbetu hřebenu přijíždíme na naše místo přespání v sedle Tarnita Batranei. V něm už má rozdělán stan dvojice turistů. Jsou první, které dnes vidíme. S úlevou shazujeme ze zad stokilové batohy a stavíme stan. Pak před ním jen tiše sedíme a uctivě nasáváme romantiku končícího dne v divočině mohutných hor.

 

DEN TŘETÍ

Start: Tarnita Batranei Cíl: Parva

 

Ráno se budíme brzy. Balíme batohy a vyzvedáváme jídlo schované před medvědy. Slunce se právě vyšvihává nad hřeben a my se mu vydáváme naproti. Pomalu nám dochází voda, u tábořiště byl pramen špinavý, a tak musíme vážit každý doušek. Naštěstí po pár kilometrech nacházíme vodu přímo u cesty.

 

Stoupáme dál po horské cestě, která se nekonečně vine zařízlá do holého úbočí kam až dohlédneme. Jako bychom ani nebyli v Evropě, připadáme si jako unavení hrdinové dokumentu z dálného východu.

 

Kamenitou cestou se probíjíme až do sedla pod Pietrosul (2303 m.n.m.). Nejvyšší hora je pěkně ostře řezaná na pozadí siluety kopců hraničního pohoří Maramureš, na jižní straně jsme odříznutí hlubokými klikatícími se údolími.

 

Pod dohledem krásného počasí se rozhodujeme co dál. Podle předpovědi se má každým dnem skvělé počasí překlopit na deštivý běs. Je rozhodnuto. Z hřebenu se spustíme na jih po chodníčku modré značky do údolí, které nás vyvede z hor. Chodníček tu ale není. Stojíme na hraně úbočí, které se prudce propadá do hlubokého údolí zařízlého mezi dvě dvoutisícovky. Klesání je 500 výškových metrů na kilometru. Utahujeme popruhy batohů a spouštíme se dolů. Traverzujeme mezi kameny ukrytými ve vysoké trávě a snažíme se udržet v sedle kola. Hardcore. Konečně jsme dole. Na kameni na nás mrká modrá značka i začínající chodníček a za námi se hrozivě tyčí stěna hřebenu, kterému jsme vyklouzli z pařátů.

 

Pokračujeme údolím po úzkém technickém chodníku. Úseky skvělých jízdních zážitků se střídají s namáhavým prodíráním mezi větvemi stromů a přenášením přes horskou bystřinu. Poté se údolí jen neochotně otvírá.

 

30 kilometrů jízdy po pomaličku se zlepšující cestě, stále stejně malebným údolím a za věrného doprovodu horské bystřiny, nás přivádí do podhorské vesničky Parva.

 

Jde tu už dát si pivo i nakoupit. Vybíráme první variantu a pro místní jsme skvělou atrakcí. Je podvečer, neváháme a za vesnicí se ubytováváme kousek od silnice, nad krásnou loučkou, skrytí za kupkami sena. Je krásně, a tak ani nestavíme stan. Ramena od popruhů pálí. Utahaní jsme jak psi.

 

DEN ČTVRTÝ

Start: Parva Cíl: Pasul Setref

 

Ráno nás budí 4 krávy, které nám lehkým krokem probíhají kousek od hlavy. Energická stařenka je proutkem žene za rozednění na pastvu. Za ní jde děda s kosou na zádech a malou tornou přes rameno. Jde kosit loučku pod námi. Nervózně vykukujeme ze spacáků, co se bude dít. Děda nás bodře zdraví a jde k nám. Z torny vytahuje 3 potlučené jablka a s širokým úsměvem mi je podává. To nejde odmítnout. Rychle šahám do svého batohu a na oplátku mu podávám nějaké tyčinky. Svačina za svačinu. Tady lidé mají ještě stále dobré srdce a pohostinnost. Dnes bychom měli po 60 kilometrech dorazit opět do pasu Setref, našeho výchozího bodu.

 

Vydáváme se na cestu údolími po úzké silničce a plnými doušky hltáme ráz rumunského venkova. Je to krajina kontrastů – mezi koňskými povozy kličkují luxusní mercedesy, vedle dřevěných chalup rostou 4patrové paláce s betonovými balustrádami… Když odpočíváme u pramene pitné vody v malé vesnici Fiad, zcela nečekaně se nám dostává vysvětlení. Belhá k nám pobuda s amputovanou nohou. Zřejmě místní žebrák. Jaké je naše překvapení, když na nás spouští plynou angličtinou! Dlouho se bavíme o Rumunsku, o kraji i horách. Vysvětluje nám, že kdo může, utíká od nekonečné dřiny chudého kraje do Francie, Španělska, Itálie, tedy zemí, kde se Rumuni lehce domluví. Domů se vracejí až s vydělanými penězi, proto je tu polovina aut s cizími značkami a proto je tu polovina domů rozestavěných. Znovu se rozjíždíme a přes chudé vesničky v úmorném horku pomalu stoupáme k našemu cíli. Dojíždíme vyždímaní. V malém potůčku pod pasem se umýváme poprvé po třech dnech. Padáme z kol, zahazujeme batohy a oddáváme se vysvobozující euforii, že jsme to dokázali.

 

DEN PÁTÝ

Odpočinkový den

Ordinujeme rekonvalescenci. Autem sjíždíme do vesnice Fiad, kde je u místního penzionu snad jediné koupaliště evropského stylu v kraji. V chudé vesnici plné dřevených chalup působí modrobílá plocha jako pěst na oko. Vstupné je v přepočtu závratných 150 Kč, což z něj dělá místo setkání místní smetánky. Ležíme na „západních“ plastových lehátkách, pijeme „západní“ pivo a posloucháme „západní“ discohity a přitom sbíráme síly na další únik do samoty hor. Zbytečně. Od jihu se na nás ženou apokalyptická mračna a my víme, že bude zle.

 

DEN ŠESTÝ

CESTA DOMŮ

 

Od rána vytrvale lije, oblohu křižují blesky a proudy vody padající z nebe nám odplavují šanci se dostat ještě do hor. Realisticky hodnotíme situaci a předčasně balíme. Domů vybíráme cestu bočním údolím mezi vesnicí Sacel a městem Sighetu Marmatiei, které je plné malebných dřevěných kostelíků s typickými štíhlými věžemi. Krásný komplex kláštera ve vesnici Barsana je dokonce zapsán v seznamu památek Unesco.

 

Pomalu projíždíme údolím a sledujeme spoušť, kterou napáchalo noční krupobití. Celé údolí je zahaleno smutným oparem, jako by tudy prošla válka. Jedeme domů.

PRAKTICKÉ INFORMACE

 

Jak je to daleko

850 – 900km (z Brna)

 

Na čem vyjet

Ideální je celoodpružený all-mountain bike disponující 120-160mm.

 

Na co si dát pozor

Musíte být soběstační. Hory jsou opuštěné a na cestě jsme žádný vybavený cykloservis ani nezahlédli.

 

Jak se orientovat

Výborná mapa Muntii Rodnei, Dimap 1:50 000, k dostání ve specializovaných prodejnách. Obsahuje i doplňkové tur. informace, které přijdou vhod - popis turistických tras, ubytování, zajímavosti.

 

Ubytování

Stan v podstatě kdekoliv (NP Pietrosul pouze v tábořištích), v civilizaci omezený počet penzionů a privátů

 

Další zajímavosti kraje

Minerální prameny a lázně, jeskyně, vodopády. lidová architektura.

 

Hodnocení Trail-Busters

Přejezd části hřebene Rodny je ryzím backcountry, fantastickým a dostupným únikem z civilizace, který vás dokonale očistí. Nečekejte lehké ježdění. Hodně jsme tlačili, cesty jsou prudké, rozbité a chodníčky zarostlé. Ale náročnost a opuštěnost krásných hor kořeněná neopakovatelnou atmosférou zapomenutého kraje ve vás vykouzlí zážitky pravého dobrodruha.