10 CESTOVATELSKÝCH RAD HONZY VLASÁKA

 Kdo je Honza Vlasák: Horolozec, cyklotremp a spisovatel. Na svém kole procestoval 50 zemí světa. Výborný vypravěč, jehož cestovatelská diashow poznáte podle salev smíchu posluchačů v sále. Jeden z našich nejlepších outdoorových literárních humoristů, který ve svých knížkách z cest, břitkým humorem komentuje zážitky s domorodci a někdy i s našinci. Určitě se podívejte se na jeho web www.cyklotremp.cz

1. JAK SE PŘIPRAVUJU

14 dní dopředu si skládám věci do krabic podle seznamu, abych nemusel namáhat mozek přemýšlením, jestli jsem něco nezapomněl. Takže když zapomenu, je to něco zásadního. Pas, peníze, nebo větrovka. Na to ale obyčejně přijdu tak brzy, že je možné se vrátit.

2. KOLIK SI TOHO NABALIT

Záleží na tom, kam směřujeme. Třeba v Indii jsme nepotřebovali skoro žádné oblečení. Brát náhradní prádlo je nesmysl ať jedeš kamkoliv. Nehodlám obtěžkávat bágl špinavýma trenýrkama. Když cestujete někam blíž k pólům, potřebujete těch svetříků víc. Vypočítám si to tak, že při největší předpokládané zimě mám na sobě úplně všechno, co je k dispozici. Cestou na jih – do tepla - průběžně odkládám ojeté oblečení do popelnic, abych byl lehčí.

3. JAK NA DÉŠŤ

Pokud zaprší, je třeba si uvědomit, že nejsme z cukru, tudíž se vlhkem nerozpustíme. I za nekonečných skandinávských dešťů při teplotě +10° jsem přežil v amatérsky ušité větrovce z pogumovaného silonu. (Rukávy urobit dlouhé, aby plnily funkci rukavic. Kapuce musí sedět na hlavě tak, aby nelezla do očí, když se ohlížíte.) Pokud prší déle, je nutno počítat s tím, že se v nepromokavé bundě zapaříte, goretex negoretex. Výhoda proti promoknutí je ta, že tahle vlhkost je teplá, takže při zastávkách, vás brzo rozklepe zima. Takže když zastavím, hned obleču další větrovku. Svléknou ji, až se znovu zahřeju pohybem. Příjemné je, když přestane pršet před večerem, a já stihnu oschnout za jízdy. Když se to nepovede, je nutné převléct se do suchého hned, jak se utáboříte.

4. CO S MOKRÝMA VĚCMA

Cestovatelé, snažící se být zajímaví za každou cenu, dramaticky líčí útrapy sušení mokrého oblečení přes noc ve spacáku. Blbost. Já takhle neusuším ani kapesník. Jinde než na vlastním těle to neusušíte. Ráno teda nezbývá, než znovu obléct to mokré a příšerně studené. Ten pocit nelze popsat slovy. Někdy musí být člověk holt chlap. Odkládám ten akt na poslední vteřiny před vyjetím. Pokud zrovna neprší, je dobré nechat pod mokrým trikem to noční - teplé a suché. Tak se dá sušit bez útrap. Za každou cenu je však třeba zachovat něco suchého na oblečení večer.

Tip Trail-Busters: V Honzových knížkách najdete parádní směs inspirace, zážitků, informací a humoru. Vřele doporučuju!

5. BEZ IMPROVIZACE TO NEJDE

Cestou na Island jsem již v Dánsku zjistil, že mně bunda netěsní ani mimo švy. Tož to jsem teda fakt znejistěl. Řešil jsem to kusem kvalitního igelitu. Byly v něm zabalené desky – export ze Švédska. Sepnul jsem jej kolíčky na prádlo - my zkušení víme, že na expedicích patří vedle sichrhajcek (=spínacích špendlíků) k nejdůležitějším a nejnepostradatelnějším – a vyrobil cosi jako pončo. Fungovalo vcelku dobře. Sužovaly mě však obavy, že v islandských vichrech to nebude ono. Igelitovou větrovku za nekřesťanských 50 krone jsem roztrhnul už při oblékání v horizontálním dešti na Faerských ostrovech. Tohle už byla ozajstná krize. Natolik mě to vyvedlo z duševní rovnováhy, že jsem byl málem rozhodnut koupit ňákej goretex za stovky marek. Ale štěstěna stála při mně. Můj nový kamarád – cyklotremp z Německa – mi věnoval přebytečnou goretexovou větrovku. Neměla sice kapuci, ale to řeší upravený igelitový sáček. S tím mám zkušenosti. Po jedné straně pytlík rozříznout. A na hlavě upevnit šňůrou omotanou kolem krku. Pozor – neutahovat příliš! Takže i já končím u toho goretexu. Trapné.

6. POKROK NEZASTAVÍŠ?

Vlnu jsem zavrhl už dávno. Je těžká a rychle saje vodu. Že hřeje i mokrá? Tlustá vrstva čehokoliv hřeje i mokrá. Viz např. neopren. Zatím nemířím na Everest ani na jižní pól, takže nemusím odevzdávat těžké prachy v prodejnách všelijakých těch flisek, pertexek a moir. Svetr z deky larysy je 100% funkční.

7. JAK NA SPANÍ VENKU

Jak tak pročítám články a knížky cykloturistů spřízněných duší o výletech za hranice našeho katastru, napadá mě, že nejsem sám, komu občas dělá těžkou hlavu problém, kam se večer zašít, aby noc byla co nejmíň strašidelná. Tyto stavy pěkně popisuje Miloslav Nevrlý ve své knížce Karpatské hry: "Rád bych byl daleko odtud, ve slunečném jitru, ale nelze si vybrat. Je čas jít spát. Čas hledat si dobrý nocleh. Čím méně s sebou na cestách nosím, tím víc jsem vydán noci a neznámu. Tím krásnější a nezvyklejší noclehy..." Ani já bych to nevystihl líp. Mám jen drobnou výhradu k termínu "krásný". Pasuje jen někdy. Ale nemůžu tady opisovat celou knížku. Už nejsem fundamentalista, který by si radši nechal vrtat koleno, než by vydal byť i minimální obnos za nocleh. Když je výhodnější zaplatit, nedělám si násilí a pár kaček tomu pohodlí obětuju. Jenže ono to většinou výhodnější není.

8. BEZPEČNOST?

Mám rád, když je vandr v pohodě, tak si vybírám tzv. „bezpečné“ země. Irák mě fakt neláká. Takže jsem v podstatě ještě nebyl okraden. Ty blikačky v Indii – to byla má chyba. Měl jsem je ve vnější kapse na zadní batožině. Děcka nás za ty kabele tahaly, když jsme chtěli odjet…sáhnout do té kapsičky a uchvátit pytlíček aniž by tušily, co obsahuje…kdo by odolal. Blikátka se jim nepochybně líbila. Jak zajistit kola v noci před stanem…zamknout je odstrašujícím zámkem, nejlíp s velkou červenou krabičkou s nápisem ALARM, položit na ně pár ešusů, které by při pohybu rachotily, a ještě přikrýt šustivým mikrotenem. Každopádně, když kempujeme v místě s hustějším výskytem lidí, spím radši venku před stanem. Uvnitř bych neměl klid, bez přehledu, kdo či co kolem šmejdí.

9. JAK SE NENECHAT ZASTŘELIT

Raději spát tak, aby o mně domorodci nevěděli. Pokud mne nevezmou k sobě domů. Tam jsem v bezpečí po všech stránkách. Beru vážně instinkt, který mně řekne, že by to mohlo špatně skončit. Vzpomínám jak v Kansku, východně od Novosibirska, jsem z chalupy, obývané třemi ženštinami, vyloženě utekl. Ti dva naši studenti, co se na Korzice v krčmě družili s vesničany, a pak šli spát do svého stanu za humna, jak tam za nimi přišel opilej Korzičan, kterýmu se líbilo české děvče, jenže její přítel neměl pochopení a Korzičan ho zastřelil…ti tenhle instinkt neměli.

10. KDY VZÍT STAN

Jediná země, kde si klidně postavím stan tak, že je na mě vidět ze silnice a vůbec mi to nevadí, je Island, a snad hory v Norsku. Tam tě žádný domorodec neokrade ani neznásilní. Prostě večer nasaju atmosféru místa a odhadnu, jak se na noc zařídit. Vozím většinou jen plachtu z pogumovaného silonu -150 gramů za deště i za sucha. Na ni jsem našil očka, abych ji mohl snadno napnout jako áčko mezi stromy. V kombinaci s dobrým repelentem (komárům se taky líbí v lese) je to ideální řešení. Žel, tak útulných lesů, jako máme u nás ve střední Evropě a okolí, po světě moc není. Pokud tedy oželíte dobrodružné zážitky spojené s hledáním noclehu v různých chatrčích, opuštěných domech a pod, vezměte stan. Já ho občas beru tam, kde bývá komárů hustěji, než je příjemné. Do Laponska nebo na Sibiř. Další výhoda stanu je ta, že plácek k přežití noci najdete snáz, než bez něj. Každopádně mějte na paměti, že čím mizernější vybavení, tím nezapomenutelnější zážitek.

Tak co na to říkáte? Není lepší vyrazit, než to donekonečna ladit a řešit? Honzo díky!