NĚKDY TO PROSTĚ NEVYJDE
Možná to podle našich reportů vypadá, že nás nerozlučně provází parádní počasí a neomezená idylka. No, skoro vždycky jo. Ale někdy taky ne. Takže jak to vypadá, když to tak uplně neklapne?
Výpravy plánuju podle počasí. Vedle "normálních" výprav v hlavě vždycky nosím taky několik "lepších" nápadů, u kterých se přesně musí sejít velice specifické podmínky, aby to klaplo. Taková konstelace parametrů může být třeba jen pár dnů v roce. Nebo taky ani jeden. Každé ráno, když sednu k počítači, první projedu předpovědi počasí a pár horských webkamer. Jakmile vidím šanci, hned alarmuju kamarády a vyrážíme. Letos nám takto suprově vyšly výpravy za prvním sněhem, hon na inverzi i brutálně mrazivé, ale krásné backcountry. K úplné spokojenosti chybělo už jen spaní na sněhu s kolem. Ve středu se nad Bílými Karpaty přehnal sněhový mrak, který hory obdařil na letošní rok neuvěřitelnými 20 centimetry sněhu. Z pátku na sobotu meteorologové věští nulovou oblačnost a ideální podmínky. Konečně šance pro plán "kolo+stan+sníh". Není na co čekat, jede se!
Už z dálky ale vidíme, že tentokrát nám to tak uplně neklapne. Jsme tu o den pozděj. Sníh už stihl z velké části odtát a v krajině zbávají už jen poslední, nepěkné bilé mapy. Co už. Plán zůstává - přespat na vrcholu Machnáč, s parádním výhledem na Trenčín a povážskou nížinu. Protože máme kopu harampádí na focení, k tomu věci na spaní a věci na kolo, rozhodujeme se přiblížit pod kopec po pofiderní polňačce. Vlastně to není ani cesta, jen několik vedle sebe vyjetých kolejí na louce. Celkem to jde. Dokud nehupsneme do sněhem důkladně zamaskované pastičky z bláta. Ani dopředu, ani dozadu. Každý pokus posílá auto o pár centimetrů hlouběj. Tak nic, tohle sami nevyřešíme. Je večer, tak to necháváme na ráno. Ještě chci dát za přední sklo lístek se vzkazem pohraničníkům, že jsme auto nešlohli, že tu jen parkujeme, ale nemám ani tu blbou propisku... Balíme batohy, auto necháváme uprostřed kopců a dál už jedem na kole.
Místo zimní idylky nás na Machnáči čeká scenérie odpovídající kvalitě letošní zimy. Smířeně stavíme stan na jediném, aspoň trochu souvislém bílém fleku. Chtěl jsem tu udělat pořádnou "adventure" fotku - hory, sníh, hvězdy, stan a kola - místo vysněných podmínek tu dnes ale mám jen tragikomedii.
Na dobrou noc dáváme pivko a lezeme do spacáků. Dneska je Valentýna!
Po půlnoci, z ničeho nic, přifičel do Bilých Karpat vichr. Asi ho po cestě něco dost naštvalo, protože se snaží rozlousknout, přežvýkat, zneuctít a zahodit náš stan. Ten ale statečně odolává. V boji o svoji počestnost divoce mění tvary, což bohužel není slučitelné s naším spánkem. Stejně jako spaní nám větřík cupuje i plán s coptérou, kterou mám připravenou na záběry východu slunce. V tomhle vyletět, tak už se nevrátí ani na jaro s vlaštovkama. Nějak nám to prostě nevychází, no.
Předpověd klukům v ústavu nevyšla. Místo ohňostroje barev, oblohu pokrývá ocelová hradba, slunko hraje na schovku, zato vichr do nás buší furt se stejnou silou. Plánovaný okruh na kolech odpískáváme, balíme věci a vyrážíme hledat někoho, kdo pomůže vytáhnout auto.
Při návratu k autu John roztrhává řetěz na biku - když se daří, tak se daří - takže dál jdeme pěšky. Tak nějak si říkáme, že najít pomoc tady nemůže být problém - nivu, traktor nebo vétřiesku tu má na dvoře skoro každý. V první chalupě nás posílají k Peťovi. Peťo má farmu a vytahuje tady všechny. Vypadá to nadějně. Ale jen do chvíle, kdy zjistíme, že Peťo je v Bratislavě. Křižujeme louky a pastviny mezi spoře roztroušenými usedlostmi a zkoušíme dál. Manžel není doma, ale zkuste Jožku vedle -> Jooo, mám traktor, ale včera jsem ho rozdělal na generálku. Zkuste Francka, ten má gazíka -> Francek tu není, dělá dřevo. Ale súsed (soused = většinou několik stovek metrů vzdálená chalupa) má vétřiesku -> Máme zabijačku, dneska nemožu. Zkuste... A tak to jde celé dopoledne. Po několika dalších kilometrech kulturní exkurze Moravskýma Kopanicama se naše šance dál snižují. Když už pomalu začínáme přemýšlet o zavolání pomoci z města, náhodou potkáváme chlapíka, který se nerozmýšlí a za chvíli už sedíme v jeho Land Roveru. Stačí třikrát škubnout a jsme venku. DÍKY!!!
Tak a jedeme domů. Interiér auta ještě připomíná noční souboj, ale drama už vystřídalo hřejivé uvolnění. Tak si konečně rekapitulujeme těch uplynulých sedmnáct hodin na moravsko-slovenském pomezí. I když se pokazilo, co se pokazit mohlo, nakonec to vlastně nebylo vůbec špatné. Vlastně to byla jedna z nejšťavnatějších výprav. Protože když něco nevyjde, znamená to, že bude na co vzpomínat!
