NÍZKÉ TATRY: INVERZE, SPACÁK A SNĚŽNICE
Každé roční období má něco do sebe. Pokud v zimě radši zůstáváte pod sukní ústředního topení, velká chyba. Zimní měsíce v horách jsou narvané fantastickými zážitky. Stačí sbalit batoh, spacák, sněžnice...a vyrazit.
Dřív pro mě byly hory v zimě tabu. Pak jsem ale jednou u piva dostal zimní očkování od kamaráda Mraka. Od té doby už od listopadu sjíždíme webkamery na slovenských horých a nadrženě čekáme na první den, kdy do hor dorazí pořádná zima.
Letos jsme si počkali až do poloviny prosince. V pondělí stačilo jedno zavolání a ve středu už stoupáme do kopců nad vesničku Ludrová u Ružomberoku. Klasické a frekventované cíle - hřebenovky Nízkých Tater nebo některé z Fater - jsme vyškrtli. Přednost dostal divoký masiv osamělého vrcholu Salatín (1630 m.n.m.) v severozápadní části Nízkých Tater. Na zádech batoh, spacák a sněžnice. Sbohem civilizace.
INFO: Salatín je najvyšší končiar v severozápadnej časti Nízkych Tatier a jeho charakteristický homoľovitý tvar vidno zo všetkých pohorí severného Slovenska. Vrchol tvorí skoro 100 m dlhú úzku plošinu s nápadnou brázdou. Na severovýchode je dlhá bočná rázsocha Malého Salatína s bralnatými stenami a menšími jaskyňami (Zbojnícka jaskyňa). Má mimoriadny geomorfologický, zoologický a botanický význam a cenná je nielen vrcholová časť Salatína, ale aj tiesňava Skalné-Hučiaky. (zdroj: www.nizketatry.sk)
Za nějakou hodinku, možná dvě, jsme už vysoko v horách. Ještě chvilku šlapání a ze tmy se vyloupává náš grandhotel - útulňa Kriváň.
Na čokoládku na polštáři a pokojovou službu to dnes nevypadá. Budeme rádi, když rozjedeme kamínka.
Dvířka vytržená, rošt zanesený, šamot se rozpadá, komín drží na dobré slovo. V takových chvílích si ale nevybíráte. Prostě chcete trochu tepla. Víc nepotřebujete.
Velkou místnost salaše konečně plní líně se převalující kouř. Ve stěnách a střeše je tolik netěsností, že za pár minut je všechen venku. A kosa z venku je zase vevnitř...
Kamna jsou rozhicovaná, teplo ostýchavě sálá do vzdálenosti sotva pěti centrimetrů od nich a v salaši je furt stejná teplota jako venku. Tak jdeme ven. Pár metrů nad salaší je mýtina, mlha z ní sjíždí do údolí jak na toboganu, měsíční světlo dělá z noci skoroden a Tatry trčící z inverzního moře hrají parádní představení.
Tak jen stojíme a dlouhé minuty tiše a uctivě zapisujeme krásný pohled do paměti.
No nic. Boty dolů, nahodit suché ponožky, teplé spodní prádlo a jde se spát. Budíček bude brzo.
Vstáváme ve 4:30. V pět vycházíme. Chceme si užít nočního ticha i kouzelné proměny pomalu přicházejícího nového dne.
Pššt!
Slyšíte to ticho?!
Salatín byla dobrá volba. Orientace je náročná, tyčové značení hlavních hřebenovek je vzdálený luxus. Nikdo tu neprošel aspoň týden. Jen rys, v jehož stopách jdeme. Stezku má naučenou skvěle. I v hlubokém sněhu nás jeho stopy vedou spolehlivě mezi spoře rozesetými značkami.
Jestli někdy budete váhat, jestli vyrazit před rozbřeskem, neváhejte. Je to vaše nejlepší investice v téhle nejisté době.
Načasování máme luxusní. Stoupáme druhou hodinu, když nás východ slunce zastihuje na náhorní plošině u Malého Salatína. Kdo zažil východ slunce na horách, ten chápe. Kdo nezažil, tomu to nevysvětlíte.
Malý Salatín. Vysoko nad údolím, na ostrém hřebínku, posetý krásnými skalami. K tomu kruhový výhled. Ale jaký! Bezpochyby jeden z nejlepších na celém Slovensku. Jako na vojenské přehlídce se před námi řadí Tatry, hřeben Nízkých, Malá a Velká Fatra, na dlani máme ostrý vrchol Choče i vzdálenou Babiu horu. "Ty vole!"
Výšvih na hlavní vrchol Salatína je peklo - slehlá kosodřevina, hluboký sníh a ďábelský sklon nám davají pořádne zabrat. Trochu utopený vrchol už není zdaleka tak spektakulární jako jeho menší bratříček, a tak se po krátké zastávce pouštíme rovnou do sestupu vedoucího nad hlubokým údolím Liptovské Lužné orámované hlavním hřebenem Nízkých Tater a Velké Fatry.
Dlouhá ale krásná cesta dolů.
Závěr si vyšperkováváme divokou tiesňavou Hučiaky. Skáčeme z šutru na šutr, pod nohama nám klokotá potok a ze skal visí závěsy rampouchů. Pohádka.
A jak už to bývá, z přírodní idylky následuje rychlé probuzení. Místo ní je tu klasická tragikomedie, která mě vždycky pěkně vytočí. Když vás tady chytnou na kole, schytáte pokutu, než řeknete "Národní park". Ach jo. Ale přece si nenecháme zkazit parádní den!
Tak a jede se domů. Modrá obloha zůstala vysoko nad námi, kolem se plazí už jen špinavá inverze, kam až dohlédneme. Nevadí. Hlava totiž zběsile pumpuje do unaveného těla koncentrát endorfinů. Skvělý pocit, který vydrží ještě několik dalších dní v kanclu. A to se vyplatí!
TIP: Nestačilo? Chcete nášup? Inspirujte se sněžnicovou výpravou na hřeben Velké Fatry nebo expresním přechodem hřebene Malé Fatry.
