NOC V ZÁHRABU

Tak jsme si s Borkem a Mrakem řekli, že je načase vyzkoušet spaní na sněhu. Pro začátek žádná velká divočina. Vyrazíme do nedalekých Bílých Karpat a tam zkusíme iglů nebo záhrab. Chtít je jedna věc, vychytat dobré počasí je věc druhá. Než jsme se nadáli, rekordní mrazy na Moravě střídá obleva a naše plány jsou v akutním ohrožení. Zatímco Krkonoše, Beskydy nebo Šumava hlásí ideální podmínky, kopečky v podhůří Karpat vypadají, že jsou těsně před jarním rozkvětem. Na pondělí hlásí předpověď počasí malé přituhnutí před další vlnou oblevy. Rozhodujeme se během pár esemesek. Dnes nebo nikdy.

Ještě pár kilometrů před místem našeho výsadku to vypadá bledě, u Kamenné búdy pod Javořinou je to už v pořádku. Všude kolem leží sympatická sněhová pokrývka. Zbývá počkat na Borka, který v práci trochu nestíhá, a kolem čtvrté odpolední jsme ready. Čekají nás 4 kilometry a 550 výškových v hlubokém sněhu na vrchol nejvyšší hory Bílých Karpat. Nejvyšší čas vyrazit.

Stezku už pěkných pár dní nikdo neprocházel. Sníh naštěstí drží. Povolí jen občas a rázem jste o metr níž.

Tip: Říkáte si, že na spaní v záhrabu nemáte vybavení? Chce to jen trochu improvizace. Stačí zkombinovat dva normální spacáky a můžete vyrazit.

Za korunami stromů se barví obloha, slunce definitivně padá za obzor a my jsme v polovině cesty vzhůru.

Když konečně vycházíme z hlubokého lesa na louky pod vrcholem, první hvězdy jsou už rozeseté po obloze. Zbytky denního světla se tříští o sníh a připravují nám na uvítanou parádní atmosféru. Zatímco v údolí zima tahá za kratší konec, tady je ještě jasným pánem.

Během chvíle nacházíme přímo na hřebenu pěknou závěj. Mohla by být sice vyšší, ale na výběr moc nemáme. Vytahujeme lopatu, rýček a motyčku a zakusujeme se do metr a půl vysoké vrstvy sněhu.

Takto nějak by to mělo vypadat.

Borek si z kanclu přivezl údernickou formu. I tak si ale stavba našeho nočního útočiště vezme pár hodin.

Tip: Správné nářadí vám ušetří spoustu dřiny. Dobrá je sněžná lopata na odhazování vykopaného materiálu. Na kutání se nejvíc osvědčila speciální trailová motyčka "švarcovka" od nožíře Romana Švarce, bez které by to bylo peklo. Doporučujeme!

Je to pořádná dřina. Teplota pod -10, od země na vás jde přes podložku chlad od sněhu, shora zafoukává mrazivý vítr a vy v akrobatické poloze namáhavě ukrajujete další a další sníh. Blbé je, že máme malou vrstvu sněhu. Brzy se ukazuje, že nemáme šanci na vyvýšenou plochu na spaní ani na kanál odvádějící studený vzduch. Tak to bude ještě zajímavé.

Noc už je v plném proudu, když naše pracoviště na kraji malého lesíku po oblohou plnou jasně zářících hvězd hlásí hotovo. Vypadá to jako nefalšovaná romantika, ale ve skutečnosti je to spíš ukrutná kosa. Teplota dál padá k mínus patnáctce.

Soukáme se do malé kuchyňky, kterou Mrak postavil hned vedle záhrabu. Stačilo vyházet čtvercovou díru, kterou jsme překryli chvojím a následně sněhem. Konečně zapalujeme vařiče. Stačí hrábnout do stěny vedle sebe a máte "načepováno". Pak šup na vařič a z hroudy sněhu je vařící voda.

Místa tu moc není, ale za chvíli je tu skoro i příjemně. Ostrý vítr přes nás klouže do údolí a horká polévka s čajem nám konečně trochu rozmrazují těla.

Byla to pořádná makačka. Je kolem desáté a jsme utahaní jak psi. Utahaní promrzlí psi.

Ještě chvilku si užíváme plamene vařiče a akumulujeme kousíčky tepla cupované okolním mrazem. V "kuchyňce" ani záhrabu není dost místa na převlečení, a tak kdo chce do spacáku hodit suchou spodní vrstvu, musí vystavit kůži pěkně pod hvězdami, zatímco mrazivý vítr nekompromisně odtrhuje poslední zbytky nedostatkového zboží. Osvěžující. Borek je po intenzivním kopání promrzlý tak, že to vypadá, že se do spacáku ani nenasouká. Nakonec všichni konečně ležíme v naší sněhové jeskyni, ještě hážeme poslední vtip na účet ne zrovna velkorysé teplotní specifikace Mrakova spacáku a jdeme spát.

Konečně ráno. Absence vyvýšeného spaní i kanálu na studený vzduch udělala svoje. Do půlnoci to byl boj naplněný převalováním, hledáním "nejteplejší" polohy, minimalizováním úniků tepla a přemýšlením, jak moc dobrý nápad to byl. Pak si tělo na nadstandardní neteplo tak nějak zvykne a nakonec jsem se vyspal skoro do růžova. Teď je šest ráno, Mrak už hodinu běhá po hřebenu, protože mu ve spacáku mrzly nohy, zato mě se z vyhřátého spacáku nechce ani za nic.

Ráno se tak usilovně balíme, že jsme málem propásli východ slunce. Naštěstí stačí popoběhnout pár desítek metrů od našeho privátu a jsme na luxusní vyhlídce, ze které máme celou východní světovou stranu jako na dlani. Barevné představení začíná.

Tak a je to. Batohy na záda. Poslední rozloučení s vysílačem na vrcholu Velké Javořiny a vyrážíme na cestu dolů.

Ráno jako vymalované, slunce se právě přehouplo přes hřeben, pohyb opět spolehlivě zásobuje tělo teplem, v žilách koluje adrenalin z zážitků koncentrovaných do těch pár hodin strávených se sněhem. Co byste chtěli víc?

Zbývá proběhnout pár luk a lesů.

A jsme na cestě, skoro u auta. Je devět hodin ráno. Borek jede rovnou do práce, Mrak si vzal dovolenou na opravu pračky a já asi po obědě vyzkouším postel s peřinama.