BUKOVSKÉ VRCHY: POSLEDNÍ DIVOČINA

Pralesy a horské poloniny, divočina, poslední útočiště velkých šelem, honičky pohraničníků s převaděči, památky krutých bojů druhé světové války, cikánské osady, unikátní dřevěné kostelíky, minimum civilizace, zapomenutý kraj. Když se pokusíte poskládat střípky zpráv z nejvýchodnější části Slovenska, vyjde vám hodně napínavý, skoro až bájný obraz. Ale co s ním? Dokud to nevyzkoušíme na vlastní kůži, na zeď si ho nepověsíme. Takže balíme a jedem. Už cesta je malé dobrodružství. I když kilometráž slovenských dálnic pomalu roste, hlavně pro bikery z Čech je lokalita Bukovských vrchů hůř dostupná než některé alpské top lokality. Jenže ono se to nedá úplně srovnávat. Uvidíte.

 

TIP: Pokud chcete ušetřit síly na dlouhé cestě, zajímavou variantou je železnice. Oblíbeným spojem je především přímý rychlík Bohemia jedoucí z Prahy až do Humenného. Noc v lůžkovém vagonu je stylovým začátkem výpravy za romantikou zapomenutého kraje.

 

Parkujeme ve Snině, městě sevřeném z jedné strany Bukovskými a z druhé Vihorlatem, nějakých třicet kiláků od hranic s Ukrajinou. Chvilka dospání dlouhé cesty a vyrážíme. Na rozehřátí se pouštíme opuštěnou okreskou, která nám zajišťuje první seznamku s krajem. V rozevlátém tempu se střídají vesničky, louky, první dřevěné kostelíky.

 

A první tanky samozřejmě. Svou památku na kruté boje druhé světové války, nejčastěji slavnou T-34, má na návsi skoro každá druhá vesnice. „Boží!“, jásá srdce malého kluka v každém z nás a hned ocelové monstrum důkladně zkoumáme a osaháváme.

 

Za Ruskou Volovou se noříme do lesa. Táhlým stoupáním se vypotíme na kótu Orlovec, kde nám parádní výhled poprvé v plné kráse představuje kraj „dálného východu“. Mohutnou plochu hustých lesů jen zřídka rozčísnou probarvené louky a klikatící se údolí, vše pak na obzoru rámuje výrazný hřbet Bukovských vrchů, ke kterému se rychle blížíme.

 

 V Uličském Krivém máme štěstí. Potkáváme mladého kostelníka, který nám ochotně odemyká bytelné dveře dřevěného chrámu. Právě historické „cerkve“ patří k nejvýraznějším symbolům zdejšího kraje, osm z nich bylo dokonce zařazeno na prestižní seznam UNESCO. Už při pohledu zvenku jen kroutíme hlavou nad zručností starých tesařů, kteří dřevěné stavby dokázali postavit bez použití jediného hřebíku, a náš obdiv jen graduje při prohlídce nádherně zdobeného oltáře. Super zastávka.

 

 Dál pokračujeme na Novou Sedlicu, kde nás ale kromě zápisu do deníčku o zdolání nejvýchodnější vesnice Slovenska vlastně nic moc nečeká. Žádná „východniarská“ exotika, vesnice jako každá druhá u nás doma, snad jen borovička se v hospodě začíná objednávat o něco dřív. Vesnice je ale ideálním místem nástupu na hřeben. Na výběr máme dokonce dvě turistické značky - červená vede na trojmezí a vrchol Kremenec, zelená trochu západněj na vrchol Čiertaž. Volíme zelenou. Z Kremence není žádný extra výhled, a tak radší ušetříme výškové metry. Ale bacha, hlavní hřbet Bukovských vrchů je součástí Národního parku Poloniny, takže i když je značená hřebenová stezka využívána pohraničníky na čtyřkolkách, na kole tu teoreticky můžete mít problém s ochranáři.

 

Kousek za vesnicí nás už čeká stylové přivítání. Čerstvá tlapka skoro přes půl cesty nám jasně naznačuje, kdo je tady pánem:)

 

 Cesta na hřeben byla pořádná šichta se spoustou tlačení, a tak když konečně stojíme na Čiertaži sotva popadáme dech, přitom velebíme rozhodnutí vynechat Kremenec a s ním 200 výškových metrů. Máme toho dneska už tak akorát.

 

 Zbývá sjet do sedla a jsme "doma". Malá mýtina, jednoduchá útulna, ohniště. Tak to máme rádi!

 

 Rozděláváme oheň, sušíme věci, opekáme klobásky. A když zvedneme hlavu, je to jedno velké představení. Bukovské jsou dvacátým Parkem temné oblohy na světě, místo s nejmenším světelným znečištěním na Slovensku. Zajímavé, o kolik krásy tam dole přicházíme...

 

Noc byla perná. Ze všech koutů k nám dolehají hlasité zvuky nejrůznějších obyvatel lesa. Chvílema to je pořádný a taky dost blízký koncert, který nám cupuje zasloužený odpočinek. Zubři, medvědi ani vlci nás ale dnes nesežrali, a tak ráno můžem valit dál.

 

 Na Jarabie skale dáváme odpočinek a výhledy. Ty jsou tady jedny nej na celém hřebenu, krásně jde odtud vidět celá jižní strana slovenského podhůří. Mňam.

 

Konečně se dostáváme na poloniny, typické horské louky, které daly název celé oblasti slovenských, polských a ukrajinských Karpat. Jenže nenechte se zmást romantickou krásou, hřeben je tu těžký...ehm...jako prase.

 

Do teď to byl čajíček, letmé seznámení s fasádou svérázného kraje. Přijíždíme do Ruského sedla a věci nabírají spád. Když jdu na malou do lesa, málem padám do hlubokého zákopu, který je součástí stále zřetelného labyrintu okopů z první světové války obepínajících hřeben v blízkosti sedla. Okolní kopce jsou stále doslova prošpikovány památkami na boje obou světových válek. V první světové se na hřebenech přelévaly kruté boje Haličské fronty, v druhé světové se do historie zapsala krvavá Karpatsko-dukelská operace. Po nich zůstaly v kraji nejenom hojné pomníčky a vojenské hřbitovy, ale především záplava munice. Jen do zimy 1945 tu bylo zneškodněno na 100 tisíc protitankových min, 70 tisíc pěchotních min a 120 tisíc dělostřeleckých granátů. Do února 1946 zemřelo při lesních a zemědělských pracích na 700 místních a do roku 1960 osmdesátka ženistů při odminování. I dnes stačí jen hrábnout do země a máte velkou šanci na válečný suvenýr, v lepším případě nábojnici, čutoru nebo polní lopatku, v horším případě kosti padlých vojáků.

 

Jedem dál. Po konzultaci s mapou opouštíme hřeben a volíme cestu na polskou stranu. A dobře děláme. Čeká nás tu kouzelné údolí k osadě Solinka, která vypraví další zajímavý příběh.

 

Vesnice byla založena v 16. století rusínskými pastýři. Její podhorský život ale utnula kontroverzní operace Visla, při které Poláci v roce 1947 „čistili“ rozsáhlá území od Banderovců. Součástí bylo vysídlení mnoha vesnic a deportace 140 000 obyvatel. Život ve vesnici dnes už připomíná jen starý hřbitov a jeho lišejníkem vyzdobené kříže. Prohlídka stojí za to.

 

Teď uz zase šlapeme a za chvilku stojíme u trasy lesní úzkokolejky, která od počátku minulého století pomáhala s dopravou vytěženého dřeva. Okolní cesty jsou plné bahna a tak dál pokračujeme přímo po kolejích, které obklopují husté, pestře vybarvené, jako odněkud z Kanady vystřižené lesy. V bývalé železniční stanici Balnica, která dnes slouží jako v hlubokých hvozdech dobře ukrytý penzion, bychom to pro dnešek s klidem zabalili, ale dveře jsou zavřeny a nikde nikdo. Tak jedem dál. Proplétáme se polským venkovem, chvíli lesem, vesnicemi, pak loukami.

 

 Zastavujeme až na podivném místě – u železniční stanice ??upków s rozlehlou, v polích osaměle stojící budovou. Nádraží zaniklé vesnice toho pamatuje hodně.

 

Může za to pár set metrů vzdálený Lupkovský tunel, strategická spojnice mezi Uhrami a Haličí, jehož význam dokládá nebývalý počet o něj svedených bitev i hned několikanásobné zavalení ustupujícími armádami. Mimochodem tudy odjížděl na východní frontu dobrý voják Švejk a do vlasti se z exilu vracel Eduard Beneš. Opravdu zvláštní místo.

 

Noc trávíme v malé útulni připomínající psí boudu přímo nad tunelem na hřebenu Laborecké vrchoviny. Ostatně zapomeňte na penziony, právě díky spaní v přírodě jsme dokázali absorbovat jedinečnou atmosféru kraje nejlíp.

 

Teď už zase sedíme na kole a před námi je nejsilnější zážitek celé výpravy.

 

Sjíždíme do podhorské vesničky Palota doplnit zásoby. „Smíšený tovar“ je v pondělí zavřený, ale v případě potřeby je možné majitele zavolat vysílačkou u vchodu. Tak voláme, snídaně nepočká. Za minutku už k nám frčí na skútru činorodý chlapík a ochotně otvírá dveře malého obchůdku spojeného s výčepem. Kupujeme snídani a velebíme se na lavičku pod stoletou lípou, naproti obligátní, lehce oreznuté T-34.

  

Zvuk motorky ohlašující otevření prodejny je ale spolehlivější než obecní rozhlas a naše posezení se rychle plní vesničany, půllitry, borovičkou a slivovicí. Ze skromné snídaně se rázem stává srdečná společenská akce. Vzpomínáme na města, kde místní sloužili v Česku na vojně, řešíme medvědy, těžký život v horách i vzpomínky na válku. Takové setkání vám o kraji prozradí víc než týdenní studium cestopisů.

 

Před námi, nějakých 40 hřebenových kilometrů, je už legendární Dukelský průsmyk. Karpatsko-dukelská operace, která měla na sklonku druhé světové války za rychlých pět dnů prolomit německou obranu a poprvé proniknout na československé území, se díky špatnému plánování, rychlému zatlačení povstání a nepřízni počasí protáhla na 80 denní masakr. Některé kóty měnily „majitele“ i několikrát denně, pamětníci vzpomínají, že z hor tekly do ruda zbarvené potoky od krve tisíců mrtvých. Jenže čas nás tlačí, další den už nemáme, a tak po krátké poradě smutně velíme k otočce na Sninu.

 

Vracíme se malebným podhorským údolím přes Čabalovce a Výravu, potkáváme další dřevěné kostelíky i naši první cikánskou osadu.

 

Ve Snině balíme auto a Dukelský průsmyk s majestátním památníkem i množstvím vojenské techniky vystavené ve volné přírodě dáváme aspoň autoturisticky. Super tečka.

 

 ZÁVĚR: Mnoho reportáží a cestopisů popisuje nejvýchodnější hřeben Slovenska téměř jako bájnou divočinu. Podle nás přehání. Bukovské vrchy jsou určitě klidným a odlehlým místem, jenže civilizace má dnes dlouhé prsty a žádná neposkvrněná exotika nás tu už nečekala. Na dlouhé cestě domů se jednohlasně shodujeme. Opravdové kouzlo svérázného kraje neleží v rezervacích náročného hřebene, ale nenápadně dříme v údolích pod horami. Staré příběhy, lidské osudy, záblesky dramatické historie. Jejich koncentrace je tu jedinečná. Za nimi se vypravit na dlouhou cestu do nejvýchodnějšího kraje Slovenska určitě vyplatí.

 

LÍBILO? NĚKOLIKADENNÍ DOBRODRUŽSTVÍ SE DÁ ZAŽÍT I KOUSEK OD HRANIC - TŘEBA PŘEJEZD STRÁŽOVSKÝCH VRCHŮ A HŘEBENU MARTINEK, STARÉ ALE DOBRÉ! OPUŠTĚNÁ MÍSTA UMÍME I V ČESKU, HŘEBEN RYCHLEBEK JE ROZHODNĚ TOP. POKUD VÁS NA DUKLE NALÁKALA VOJENSKÁ HISTORIE, NEPŘEHLÉDNĚTE PARTIZÁNSKÉ BESKYDY NEBO OPEVNĚNÍ V ORLIČKÁCH. A POKUD NECHETE PŘIJÍT O NOVINKY Z DALŠÍCH LOKALIT - U NÁS NA FACEBOOKU TO MÁTE VŽDYCKY PRVNÍ.

 

 

 

 

Nástupní bod: Snina

Cíl: Snina

Délka: 163 km

Nastoupáno: 3970 m

Povrch: 30% lesní cesty, 25% lesní stezky, 45% asfalt

Obtížnost: Vysoká

Highlights: unikátní atmosféra kraje, vojenská historie a množství válečné techniky přímo na trase

 

GPX download:

Jak se dopravit

Z Prahy do Sniny 720 kilometrů. Na Slovensku je potřebná dálniční známka – pozor od roku 2016 je elektronická, koupíte ji klasicky na benzinkách.

 

Na čem vyjet

Záleží na volbě trasy. Pokud směřujete na hřebeny, vyplatí se celoodpružený bike. Pokud preferujete toulání se podhorskými údolími, stačit bude i crossové kolo.

 

Jaké bude počasí

Díky bohatým smíšeným lesům jsou Poloniny nejkrásnější na podzim. Ale dobře plánujte. Prší tu často a cesty jsou po deštích dlouho nepříjemně bahnité

 

Jak se orientovat

V oblasti je přehledná síť turistického značení, na které se dá v pohodě postavit plánování vaší výpravy. Určitě doporučujeme přibalení dobré mapy, navigace nebo telefonu s GPS.

 

Kde se najíst a přespat

Obojí je dobré plánovat dopředu. Hospod a penzionů je tu opravdu málo. Na hřebenu jsou rozmístněny jednoduché sruby - útulny - najdete je například v sedle pod Čierťažou, v Ruském sedle, v Lupkowském sedle.

 

Na co si dát pozor

Část kraje je součástí Národního parku Poloniny, z čehož plynou odpovídající omezení pro cyklisty.

 

Zajímá mě náročnost

Hřeben Bukovských vrchů a navazujících vrchovin je náročný především díky členitosti a převýšení, navíc se spoustou tlačení. Cestování asfaltkami a lesními cestami v údolích naopak zvládne téměř každý. Trasa, kterou jsme jeli, byla na hřebenu pořádný masakr. Pokud si chcete trochu ulehčit, využijte cyklotrasu kolem vodní nádrže Starina do sedla Ruské. Nezapomeňte na výrazně menší hustotu turistické infrastruktury.