KARNISHER HÖHENWEG: BOŽSKÁ BIKOVÁ HŘEBENOVKA

 
Vyrážíme směr Dolomity. Ty jsou proslulé jak ikonickými horskými panoramaty, v poslední době EWSkovými závody, ale bohužel i hojnými zákazy pro bikery, které se na frekventovaných dolomitských horských stezkách před lety vyrojily. I kdybyste nebyli úplní Mirkové Dušíni, zákazy se vyplatí dodržovat – populární místa jsou v sezoně až brutálně nasycené pěšími turisty.

 
Ale našli jsme malou skulinu. Po hranici mezi Rakouskem a Itálií totiž vede dálková trasa Karnischer Höhenweg. Vine se přímo po hřebenu, rámuje ji kulisa proslulého dolomitského masivu Tre Cime, bonusem je pomoc lanovky i možnost využití horských chat. Její nejzajímavější část startující na úrovni rakouského Sillianu, respektive italského Sexten – Sesto, je navíc součástí bikového Stonemana Dolomiti, takže je přehledně vyznačena v mapách včetně v Česku nejrozšířenější a uživatelsky přívětivé aplikaci Mapy.cz.

 
Trasa Stonemana začíná v údolním rakouském městečku Sillian. My tu ale startovat nebudeme, na to jsme už moc staří. Nebo chytří. Využíváme našeho optimalizačního žolíka – na druhé straně hřebene, z italské strany, vede lanovka Helmjet Sexten, která překonáním 700 výškových metrů pošetří naše nohy na další program. Zároveň propagační mapka s traily v oblasti slibuje příjemné vyplnění dne. Připlácíme velmi přívětivých 5 euro a místo jedné jízdy dostáváme celodenku, kterou máme v plánu propálit na několika trailech spouštějících se kolem lanovek z protilehlých kopců obklopujících Sesto. Takže dle chuti pojezdíme, odpoledne dobalíme u auta věci, sedneme na finání lanovku a necháme se hodit na hřeben, odkud už budeme pokračovat k našemu přenocování. Chrániče nasadit, vyrážíme.

 
Inu. Šedá je teorie, zelený je strom života. Traily kolem Sesta jsou…ehm… řekněme třeba parodie. Jsou tak špatné, že jsme na nich nedokázali udělat hezkou fotku, ale aby jsme měli něco do reportu, tak jsme museli znásilnit šutr vedle cesty, po kterém samozřejmě vůbec žádný trail nevede. Jsou dokonce tak špatné, že se vyplatí je projet, abyste si uvědomili, jak jsme v Česku, alespoň co se kvality stavby trailů týče, světoví.

Smějeme se nové zkušenosti, u auta plníme batohy do backcountry režimu a raději se solidní časovou rezervou vyrážíme na odpolední lanovku na hřeben. Moderní Helmjet za nás elegantně ukrajuje stovky výškových metrů. Výstup ve dvou tisících, ještě se zbývá protlačit davem turistů obléhajících zahrádky a výčepy chat u horní stanice lanovky a jsme volní. Traverzující šotolina nás pozvolným stoupáním odvádí od turistického ruchu, po pravé ruce se nám otvírá fantastický výhled až do samotného srdce legendárního masivu Tre Cime.

Karnischer Höhenweg: Karnská hřebenová stezka
Je populární pěší dálková trasa rozdělená do osmi až jedenácti etap. Putování po 150 km dlouhé trase je výjimečné díky krásným stezkám, horským chatám, výhledům na Dolomity i řadou geologických zajímavostí. Připravte se také na objevování rozpadajících se zákopů, starých bunkrů a palpostů. Jsou to svědci neveselého období, kdy i v těchto vysokohorských podmínkách za první světové války vedly tisíce rakousko-uherských a italských vojáků nemilosrdnou zákopovou válku. Trasa se dnes také nazývá „Stezka míru“ „Friedensweg” nebo „Via della pace” a vede ze Sillianu ve Východním Tyrolsku přes Plöckenpass a Nassfeld do Thörl-Maglernu v Korutanech. (Zdroj: oeav.cz) 

 
Cesta se na chvilku mění na trail, na pár místech krásně exponovaný, panoramatické pohledy na Dolomity nabírají na intenzitě.

 
Čtyři kilometry, 400 výškových. A jsme doma.

Sillianer Hütte je tradiční horská chata, citlivě moderně zrekonstruovaná, usazená do prudkého svahu dvouapůltisícovky Hochgruben, chcete-li italsky, Tovo Alto. Dalo by se říct, že je to čistokrevný luxus. Ne v tom „pěti hvězdičkovém“ smyslu, ale horském kontextu – nadmořská výška, poloha a výhled, přívětiví majitelé, poctivá domácí kuchyně, to vše je tu bezvýhrady skvělé. Těch 25 éček (13 € pro členy Alpenvereinu) za noc v lageru je víc než výhodná investice.

 
Ostatně nocování na dobrých horských chatách je jeden z nejlepších triků, na kterých stojí naše „optimalizační“ biková strategie. Jedete nalehko, spíte na hřebenu, neklepete kosu, doplníte energii. Takže si dáváme poctivou večeři z lokálních surovin, zaléváme to pár zaslouženýma pivkama, a pak už jen z terásky labužnicky sledujeme, jak se v ohňostroji zapadajícího slunce proměňuje den na noc. Odstíny červené se na skalách mění na šedomodrou.

 
Tmavé mraky zahalují skalnaté jehly Dolomit jako opona končící divadelní představení. Jdeme spát.

Západu a východu slunce na hřebenech hor se nic nevyrovná. A je úplně jedno jestli máte bike za sto nebo deset tisíc. Je to jen o tom, mít dost odhodlání být ve správný čas na správném místě. To je na tom to krásné. Zatímco večeři jsme si užili naplno a dosyta, snídani odbýváme rychlou tyčkou při plnění batohů, čekat na tu „hotelovou“ by bylo plýtvání drahocenných ranních okamžiků, které můžeme efektivně zkapalňovat do potu trailových zážitků.

A že se nám tentokrát získaný čas vyplatil! Ráno přitom nezačíná úplně nejlíp. První kroky z chaty vedou do šedé, husté mlhy. Sakra! Posílám kluky napřed, ještě zkusím průzkum dronem, jestli je situace stejně špatná na celém hřebenu. Stačí vyletět pár desítek výškových metrů a… dopr*ele! Vrcholek Tovo Alta vykukuje nad roztrhané chomáče mlhy valících se přes hřeben, za ním se otvírají právě vycházejícím sluncem neskutečně vykreslené horské kulisy Vysokých Taur. Je to tak silný a rychlý okamžik, že vlastně ani nevím, jak a co z dronu fotím. Až doma u počítače zjišťuju, že jsem právě udělal pro mě nejsilnější fotku celého roku.

Od chaty je to trailová báseň. Výživná, dlouhá, staromilsky drsná, přitom nezáludná, férová.

Trail se nejdřív odmotává přímo po hřbetu místy velmi ostrého hřebene, pak se cudně schovává, aby v příkrých úbočích kreslil do dálky se ztrácející nitku, pak znovu útočí na vrcholky. Ze skal se postupně probíjí do travnatých svahů. Až na pár vzácných výjimek se nerozbíhá do nesmyslných stoupání ani klesání. Stále se dá šlapat, byť je to chvílemi fyzická i technická výzva.

A k tomu ty kulisy! Na jedné straně vzdálené mohutné rakouské Alpy, na druhé, téměř na dotek, šarmantní kulisa italských Dolomit. Tohle je prostě boží! Není divu, že je trasa Stonemanu tak oblíbená. Od rána potkáváme roztroušené skupinky bikerů, i v hlavní sezoně je tu však koncentrace lidí úplně pohodová, oproti dolomitským lokalitám v podstatě liduprázdno.

Do hřebenu jsme zakouslí deset kiláků, za celou dobu neklesáme pod 2300 metrů nad mořem, nejvyšší bod s kótou 2552 metrů jsme zdolali hned z počátku, tři kilometry za chatou.

V Passo Silvella dáváme dojemné sbohem Karnské hřebenovce a začínáme se, stále po trase Stonemanu, točit směrem „domů“. Po bočním travnatém hřebínku se dalších 6 kilometrů, stále po trailu, prohoupáváme na vrcholek Monte Spina. Před námi je jediná kaňka trasy – 600 výškových z hřebene do údolí nejde sjet jinak než šotolinou, po plnotučné trailové hřebenovce nás to naštěstí tentokrát tolik nebolí.

Navíc hned v první vesničce Casamazzagno dáváme pravou italskou zastávku. V malé kavárně na náměstíčku doplňujeme kofein a cukry za dohledu místních chlapíků s espressem, dvojkou bílého a hlasitou diskuzí u rozevřených listů La Gazzetta dello Sport. V Padole naše rychlé bikové dobrodružství končí. Mohli bychom sice pokračovat po trase Stonemana směrem na Sesto, ale dál už je to spíš jen asfalt a šotolina, takže si nebudeme kazit chuť. Ševa navrhuje, že se zkusí vrátit pro auto v Sestu, od kterého nás dělí asfaltových 18 kilometrů a horské sedlo, stopem. Zastavuje mu snad druhé auto, na které mávne. Takže s Honzou chvíli podřimujeme u kol a za chvíli už nakládáme. Ještě za světla vyrážíme domů pro plusové body za brzký návrat od našich manželek a přítelkyň. Byl to sice jen den a půl, ale zážitky jsme vyrabovali na rok dopředu.

Samozřejmě si uvědomuje, že ne každý biker je stejně empatický vůči potřebě našich žen mít nás doma, ani nikomu nenutíme zážitkově optimalizovanou verzi bikování.

Vtip je v tom, že Karnská hřebenovka je skvěle variabilní. Chceš zážitky, nemáš moc času? Udělej to jako my. Miluješ výzvy a hltání metrů a kilometrů? Projeď si celou zokruhovanou trasu Stoneman Dolomiti – 120 kilometrů se 4000 metrů převýšení.

Preferuješ bikepacking? Inspiruj se 168 kilometry dálkové pěší trasy Karnské hřebenovky a podél hraničního hřebene se protraverzuj až do korutanské vesnice Unterhörl. Prostě postav si sám!

Nástupní bod: Sexten - Sesto

Cíl: Moos - Moso

Délka: 41 km

Nastoupáno: 1300 m

Povrch: 70% horská stezky,  30% šotolina

Obtížnost: (vyšší) střední

Highlights: skvělý hřebenový trail, geniální výhledy na Dolomity i rakouské Alpy, možnost spaní na horské chatě

GPX download:

Jak se dopravit

Nejjednodušší varianta je samozřejmě auto. Dálniční známka je potřeba pro přejezd Rakouska. Pokud byste chtěli projet celou dálkovou trasu – pro návrat i s koly můžete využít vlakové spojení z Villachu.

Na čem vyjet

Pokud jste vy a váš zadek zvyklí, klidně i na hardtailu. Celoodpružený bike ušetří síly v rozbitějších pasážích.

Kdy vyrazit

Rozhodně ne příliš brzy ani pozdě. Na trase hřebenovky v nadmořské výšce kolem 2500 metrů zůstává běžně sníh i během pozdního jara. Pokud počítáte s pomocí lanovky, zkontrolujte si termín ukončení letního provozu.

Jak se orientovat

Oblast je skvěle pokryta mapovými podklady v Mapy.cz. Stačí nabitý mobil s aplikací.

Kde se najíst a ubytovat

Pokud budete kopírovat naši trasu na hřebenu, možností je jen omezeně – restauraci u horní stanice lanovky Helmjet a nedalekou Rifugio Gallo Cedrone a pak až Sillianer Hütte. V údolí najdete klasické vesnické obchůdky a kavárny.

Zajímá mě náročnost

Trasa není pro začátečníky, na druhou stranu není ani nikterak extrémní. Pokud máte solidní fyzický a technický základ, hřebenovku si užijete. Pozor jen na špatné počasí a výbavu, 2500 metrů nad mořem jsou už relativně velké hory.

Na co si dát pozor

Dobře si zkontrolujte předpověď počasí. Mějte potřebnou výbavu do velkých hor a náhlou změnu počasí. Nepodceňte jídlo a pití.

Odkaz

https://www.karnischer-hoehenweg.com/