Rande v horách

Kousek za Žilinou, hodinu cesty od českých hranic, vystupuje do patnácti set metrové výšky hřbet Martinských holí. Krásný nezalesněný hřeben, hustota lesních stezek a perfektní terény je řadí mezi exkluzivní bikerské lokality. Po náročném dnu v horách pak stačí sletět do údolí a naložit unavené tělo v termálních lázních. Martinky zkrátka umí připravit správnou kombinaci akce i odpočinku. Není divu, že se pravidelně vracíme. Letos jsme s poprvé vyrazili v čase vrcholícího podzimu. Přijíždíme v pátek k večeru a těžké mraky stahující se nad okolní kopce nám naznačují, že vlídné sluneční paprsky našemu víkendu rozhodně vládnout nebudou.

Jede i Irča. Na jedné párty se prořekla, že jezdí na horském kole a už nebylo úniku. První rande v podzimních Martinkách tehdy po pár drincích vypadalo jako skvělý nápad. Dnes, s černou oblohou nad hlavou a ostrým severákem v obličeji, to vypadá jako trochu horší nápad. Tipujeme, že počáteční elán a katalogový úsměv Irču rychle přejdou. A nalijme si čistého vína - asi nejen ji.

Cestu není třeba moc plánovat, dobře ji už známe z předchozích výletů. Z vesničky Turie nás lesní cesta vyvede tisíc výškových až těsně pod hřeben. Dál už budeme tlačit borůvčím po turistické značce. Na vrcholu nás čeká horská stezka houpající se po hřebenu s dechberoucími výhledy, které shlíží na krásně členitou, horami zvrásněnou krajinu Slovenska. Konečně se dostáváme nad pásmo lesa. Před námi se otvírají zaoblené horské louky typické pro Martinské hole. Na vrchol nám zbývá už jen tři, možná čtyři kilometry. Irča šlape hodně svižně a tváří se, že se jí těch zdolaných osm set výškových metrů moc netýká. Zlobit začíná trochu počasí. Ne že bychom čekali letní opalovačku, ale ocelově šedá hradba mraků valící se na nás přes hřeben nevypadá úplně přátelsky.

U vrcholu Skalka už začíná jít do tuhého. Vstupujeme do mraků. Vítr má sílu blizardu. Teplota i viditelnost padá k nule. Aby toho nebylo málo, do obličeje nás vytrvale štípají jehličky mrznoucího mrholení. Že já na to rande nešel radši do kina! Snažíme se pomalu postupovat, ale jako by nás divoký vítr chtěl vyhnat z hor. Stále jsme dvě stě výškových pod hřebenem. Z ničeho nic, pouhých pár metrů před námi se z mlhy vynořují vracející se kamarádi, kteří jeli napřed. Těsně pod hřebenem to otočili dolů, protože je poryvy větru srážely k zemi. Promrzlé obličeje unaveně vykukující z pod kapucí přesvědčivě dokazují, že nepřehání. Není čas na hrdinství. Otáčíme dolů.

Jsme na jedné z turistických značek vedoucích do údolí. Jejich kouzlem je to, že drtivá většina z nich nabízí lahůdkový sjezd plný rychlých úseků a prudkých technických pasáží.

Zelená do Turie je naše nejoblíbenější. Letíme dolů a snažíme se upláchnout tmě v našich patách. Zatím to vypadá, že Irčin bílý outfit účinně plaší nejen špínu ale i dotírající tmu. Dlouho to už nevydrží.

Vichřice pod hřebenem nás zdržela i unavila. Krátký podzimní den, hradba těžkých mraků a hluboký les dělají své. Tma nás dostihuje ve sjezdu. Naše oči se urputně snaží proniknout černou oponou a přečíst náročný terén stezky plné kořenů, listí a kamenů. Vyjížďka rázem dostává ještě ostřejší adrenalinovou příchuť.

Konečně jsme v údolí. Teplota milosrdně odskakuje od vrcholové nuly, ale aby nám to nebylo líto, mrholení se mění na seriózní déšť. Postupně se sjíždíme u aut. Balíme a přitom uznale hodnotíme Irčin výkon - nenechala se rozhodit nekonečným stoupáním, drsnými sjezdy ani extrémním počasím a ještě u toho vypadala dobře. Na první rande velmi přesvědčivý výkon. Utahaní padáme do aut a vyrážíme směrem k našemu útočišti v Rajeckých Teplicích.

Po pořádné večeři míříme rovnou do lázní. Jejich pseudo-barokně-antický styl se křečovitě snaží působit honosně, ale nám je to dnes už jedno. Nakládáme se do termálních bazénů, necháváme trysky příjemně masírovat unavené svaly a hodnotíme zážitky ze skvělého bikování, psího počasí i překaženého výstupu na hřeben Martinek.

 I když jsem se ještě před pár hodinama za nápad s randem v horách proklínal, pomalu přestávám litovat. Vlastně to byl dost dobrý nápad.

Na cestě domů, pár desítek metrů od penzionu nám cestu zákeřně kříží Nočný bar lázeňského domu Velká Fatra. Neony svůdně blikají, z parketu k nám tlumeně doléhají rozverné tóny hudby a všude postávají dobře se bavící hloučky mladých. To nevypadá zle. Vysíláme Honzu na průzkum. Za hodnou chvíli se vrací se sklenicí i novým, trochu podroušeným kamarádem, který nás usilovně zve dovnitř. Nenecháváme se příliš přemlouvat. Když jsme nedobyli hřeben Martinských holí, zaútočíme aspoň na Velkou Fatru.

Podařilo se. Po základním táboru u barového pultu jsme se s chutí vyhoupli na taneční parket, který našemu soustředěnému tlaku odolával jen krátce a brzy skončil v našem područí. V brzkých ranních hodinách je vítězství naše. Čas jít spát.

Délka: 41 km

Nastoupáno: 1626 m

Povrch: 50% lesní stezky, 30% lesní cesty, 20% asfalt

Obtížnost: Středně těžká

Highlights: krásný hřeben Martinských holí, výhled na východní stranu Slovenska, excelentní sjezd do údolí

GPX download: