SLOVINSKO: BLÍZKÉ, NEZNÁMÉ, TRAILOVÉ, KRÁSNÉ - 2.DÍL
Za teplem se jezdí do Chorvatska. Na hory do Rakouska. Na kafe do Itálie. A Slovinsko, malá země na jih od našich hranic se tak trochu krčí ve stínu svých populárních sousedů. Jenže stačí rychlý pohled do mapy a zjistíte, že koncentrace zajímavých lokalit je tu až podezřele vysoká. To chce prozkoumat!
STOL: MILKY WAY
Po rozcvičce pod Mangartem se přesunujeme autem třicítku kilometrů na další štaci do Kobaridu. A rovnou se uklízíme do krásného údolí řeky Soči. Takové zchlazení si necháme líbit! Řeka je nádherná, voda křišťálová a ledově vychlazená. Koupačku v Soči prostě nesmíte minout.
Navíc trocha poflakování u vody má svůj důvod. Jižní strana hřebene nad Kobaridem, na který máme namířeno, má tepelný komfort pekla v hlavní topné sezoně. Dát si těch 800 výškových metrů přes poledne je prostě harakiri. Na starou šotolinu klikatící se na hřeben se tak vydáváme z vesničky Sedlo až odpoledne. Hlavní hic se sice už otupil, stejně je to ale očistec.
Na hřeben přijíždíme pořádně prošití až v podvečer. Útok na téměř sedmnáctistovkový vrchol Stol po poradě radši odkládáme a jdeme hledat ubytko. Kousek dál po cestě je za malým brdkem ukrytá malá salaš, starý bača zrovna nahání z louky poslední kravku, ptáme se na nocleh. Bohužel už nás někdo předběhl, dvě postele pro hosty jsou obsazené. Tak jedem dál. Nějaké tři kiláky po cestě traverzující východním směrem příkrý svah hřebene by měla být útulna Hlek. Je tu! A je boží! Ukrytá na loučce pod korunami velkých stromů, kamenná, moc pěkně udržovaná, jen pramen je bohužel vyschlý.
S radostí vybalujeme a večeříme. Ten spokojený, hřejivý pocit, když nečekaně najdete skromnou, ale poctivou střechu nad hlavou, popsat ani neumím.
Klidná noc nám znovu naplnila baterky. Bohatá snídaně a jdeme dobýt Stol.
Začínáme šlapáním, pokračujeme tlačením a nakonec kola nahazujeme na záda. Zatraceně ostrý kopec!
Výhledy jsou ale špičkové. Ať se podíváme na jakoukoliv světovou stranu, všude nás hýčkají parádní kopce, spousta z nich ukrývá množství vzpomínek na výjimečně krvavé boje sočské fronty, stále patrné jsou tu zákopy, zbytky ostnatých drátů, pevnůstky…
V koutku duše jsme si mysleli na pokračování západní stranou hřebene k italským hranicím, ale to je totální masakr.
Takže čelem vzad a vracíme se uzoučkou stezkou v trávě opět do sedla pod Stolem. U široko daleko jediného, z dálky viditelného posedu se z vysokohorských luk noříme do lesa na stezku doporučenou místním klukem, kterého jsme ráno náhodou potkali.
Po chvíli mezi stromy nacházíme pečlivě trasovanou, v kamenitém terénu budovanou stezku, která za starých časů spojovala horské salaše a sloužila pro snášení mléka a sýrů do údolí. Flow má tolik, že by se některé nově budované traily mohly červenat až do února. Technická tak akorát, s výškovými metry neplýtvající, skvěle zábavná. A dlouháááá. Prostě „Milky way“! Poprvé po dlouhé době se ani nezastavuju na focení. Tohle je fakt velký luxus…
Když se nás stará stezka konečně uráčí vyplivnout v údolí, není všem zajímavostem konec. Za vesničkou Srpenica sjíždíme ze silnice k řece Soča, kterou přejíždíme po uzoučkém visutém mostku.
Tohle je zase paráda. Pod námi se v peřejích střídají smečky pestrobarevných kajaků s neohrabanými rafty, vodáci šťastně halekají, průzračná voda koketně svádí k osvěžení. Ale musíme vydržet. Na druhém břehu nás už čeká návrat do Kobaridu. Jako by ty hektolitry potu odevzdané při včerejším výjezdu na hřeben nestačily. Těžká kamenitá cesta s nepříjemným profilem nad břehem řeky nás znovu zlomyslně ždímá do poslední kapky, aspoň že těch pár výhledů na kaňon Soči stojí za to.
Uff, konečně v Kobaridu...mrtví...ale paráda to byla velká!
Související reporty
