NA POSVÁTNOU HORU ČECHOSLOVÁKŮ - ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY ČESKOSLOVENSKA - 1. DÍL

NÁVAZNOST NA TRAILOVOU LOKALITU: BIKERESORT VALAŠSKO / TRAIL OF LIFE / TRAIL U JERICHA

  

Zatímco v předchozích dílech našeho seriálu jsme projeté trasy vždy připojovali k jednomu z trailových center nebo bikeparků, dnešní výjezd nabízí unikátní spojení hned tří lokalit. Vyrazit můžete z Bikeresortu Valašsko, cestou se zastavit v minibikeparku Jericho u Vlčnova a skončit na jihovýchodním úbočí Bílých Karpat v Trail of Life. Na východě republiky tak najednou můžete strávit klidně i velkou dovolenou a v sedle biku zhluboka nasávat měnící se charakter kraje – z drsných valašských „kotárů“ až mezi vyhřáté slovácké vinohrady. Pecka! Jenže to není vše. „Spojovací“ koncept této trasy přímo nabízí ještě jednu věc…

 

Drn Drn. Drn Drn. Romantická melodie železničních pražců železnice proplétající se k slovenské hranici je stejně monotónní jako před sto padesáti lety, kdy byla postavena. A nejspíš dalších sto let ještě bude. Tady se věci prostě mění pomalu. Lokálka upracovaně supí mezi kopci. Vyrazili jsme po práci. Naplněný odpolední vlak se s každou zastávkou o něco vyprazdňuje, až sedíme v celém vlaku úplně sami. Štítná-Popov, vystupovat!

 

Před námi je stokilometrová trasa, která nás dokonale provede odlehlým, civilizací neotráveným, stále starosvětským klidem nasáknutým krajem. Vše potřebné si vezeme v brašnách a batozích, tak abychom mohli dojet kamkoliv a přespat kdekoliv. Dva nebo tři dny? Uvidíme. Do těchto kopců se takové loudání dokonale hodí. Terén není příliš náročný, výškový profil příhodný, po cestě spousta krásných míst k zastavení. Jestli někde ovonět romantiku bikepackingu, tady jste správně. Výprava do Bílých Karpat začíná.

  

Ze Štítné se dáváme do mohutného kopce. Za zády necháváme podhorskou vesničku. A vlastně i civilizaci. Před námi jsou už jen rozsáhlé a hluboké bělokarpatské lesy nepravidelně přerušované krásnými, teplým jarem provoněnými loukami. Všude kolem jen příroda. Tohle je nejlepší software na vyčištění hlavy. Šlapeme, kocháme, nasáváme, neřešíme. Bílé Karpaty mají opravdu něco do sebe. Jejich odlehlost je stále znát. Pod Javorníkem se konečně dostáváme na hřeben, profil se uklidňuje, na lesní cestě občas se měnících na užší stezku svižně ukrajujeme kilometry.

  

Slunce pomalu zapadá a my přijíždíme nad Žítkovou. Nenápadnou vesničku ukrytou mezi bělokarpatskými kopci proslavil román Kateřiny Tučkové popisující dramatickou historii místních žen - bohyní, jak se jim tu říkalo - které si po staletí z pokolení na pokolení předávaly umění věštění, zaříkávání a léčení. Jejich tajemná tradice přežila právě díky izolovanosti místních kopců. Ten příběh je skutečný. Ještě moje babička je často vyhledávala, aby pomohly vyřešit nejrůznější trápení.

  

My dnes pomoc naštěstí nepotřebujeme. Parkujeme na louce pod vrcholkem Lokov chránícím vesničku ze západní strany, daleko od domů, vytahujeme z brašen karimatky a spacáky, kotvíme plachtu proti ranní rose, na její vypnutí stavíme naše kola. Děláme ohýnek. Opékáme. Slunce naposled barví oblohu. Pivko. Vychází první hvězda. Ještě chvíli povídáme. Pivko. Usínáme.

  

Ráno je božské. Ptáci nás budí ještě před svítáním. Marně vzpomínám, kdy jsem naposled slyšel tak vesele nakažlivý koncert. Pak se začíná škrábat slunce nad obzor, máme jej téměř na dosah, a začíná věštit další krásný den.

 

Ze spacáků se nám moc nechce, tak si užíváme kino a ležíme. Jako by se tu čas zastavil. Vychutnáváme si tu svobodu pomalosti. Někdy kolem osmé, nebo deváté, konečně vyrážíme. Ve vesnici je všechno zavřené, a tak rovnou pokračujeme. Trasa se vine dál nikterak technickým charakterem.

 

Koeficient zábavy nám zvyšují až sexy skalky a sjezdy nad malebným jezírkem v lomu Rasová. A za chvíli už potkáváme jeden z mála paprsků civilizace protínající zdejší kraj. Cestu nám křižuje výpadovka na Slovensko. Vysokou rychlostí svištící auta jsou jako z jiného časoprostoru.

 

Využíváme šanci a stavíme v motorestu Rasová. Dobrá snídaně je základ – držková polévka, svíčková, pivko. Plynutí našeho času se zase o něco zpomaluje.

 

Neochotně sedáme na biky. Před námi je výživné stoupání na Mikulčin vrch. Trošku se s ním pereme. Jenže nahoře je nádherná, vyhřátá louka s výhledem do celého kraje. Leháme. Polapeni ve smyčce pomalu plynoucího časoprostoru Bílých Karpat.

 

Nad Lopeníkem se napojujeme na červenou a je to moc hezké svezení. Cestou opět potkáváme spoustu míst, která svůdně lákají k zastavení, ale statečně odoláváme.

 

Nad Stráním už vidíme náš cíl. Kulisa Velké Javořiny, nejvyšší hory Bílých Karpat, s typickou siluetou vysílače zabírá téměř celý jižní horizont. Tohle budou pěkné galeje. A taky že jo. Soukáme se nahoru po staré hraniční cestě. Kolem nás je neobvykle divoký les – už od roku 1909 je zde vymezeno bezzásahové pásmo, kde les žije zcela přirozeným životem. Obzvláště při podzimních mlhách to zde má neopakovatelné kouzlo. Konečně jsme na vrcholu. Hřeben pokrývají rozsáhlé horské louky, rozhled je totální. Na jedné straně rozložitá slovácká nížina řeky Moravy, na druhé hluboké údolí slovenského Váhu.

 

Záhy potkáváme dva kamenné obelisky, které připomínají bratrství Čechů a Slováků. Pravidelná společná setkání tu byla obnovena v roce 1990, jejich původ je však ještě mnohem starší. Tradice sahá až do druhé poloviny 19. století, kdy tudy procházela hranice dvou částí Rakouska-Uherska.

 

Posvátná hora zdolána!

 

Sjíždíme na Holubyho chatu, která se schovává pár set metrů pod vrcholem. Občerstvení přichází vhod. V merku tu ale máme důležitější zastávku. Na bočním hřebínku se uprostřed bukového moře tyčí zvláštní útvar. Jelenec. Jedna z nejkrásnějších rozhleden, dost možná v celém Česku, navíc má úžasný příběh. Je to stará vojenská věž ještě z dob komunismu. Traduje se o ní, že to byl cvičný cíl pro stíhačky, ale faktem je, že to byla vojenská retranslační stanice.

 

Už příjezd k ní je zážitek - cesta se vine prastarým, majestátním bukovým pralesem. No ale teprve u ní začíná zábava. Zapomeňte na schody, do úctyhodné 40 metrové výšky vystoupáte jedině uzoučkým žebříkem. Se zábradlím se to tady moc nepřehánělo, celé je to jemně řečeno dost vzdušné. Jediný důvod toho, že ještě nešla k zemi nebo ji neohradil neprostupný plot je prozaický. Rozbořené vojenské objekty patří Slovensku, zatímco pozemky připadají české straně. Vtipná pointa. Stejně jak složité bylo vybojování naší společné republiky, tak bolestivé bylo dělení, v hraničním kraji obzvláště.

 

Z Javořiny sjíždíme rychlým sjezdem ke Kamenné boudě. Vyjíždíme z lesa na louky pod vrcholkem Lesná.

  

Právě včas. Slunce se blíží k horizontu.

  

Obloha se sytě barví. Nejlepší divadlo začíná. Rychle vybíráme místečko pod jedním z rozložitých solitérních dubů.

  

Sedíme. Usrkáváme pivko. Žasneme. Usínáme.

 

Druhá noc venku stejně boží jako ta první.

 

Na snídani už toho moc nemáme, tak rovnou skáčeme na kola a vyrážíme. Před námi je závěrečný úsek.

 

Neznačenými cestami křižujeme podhorské louky šperkované krásnými siluetami stromů. Nádhera je slabé slovo. Příroda si tu otevřela geniální galerii a člověk jí do toho naštěstí moc nekecal. Právě pro tyhle pohledy se do Bílých Karpat zamilujete. Dlouhé kilometry sjíždíme, výškové metry rozvážně měníme za další a další potěchu jedinečného království krásných stromů. Jenže všechno hezké jednou končí. Pásy luk a lesů se mění na skromná políčka.

  

A za chvíli je tu už první vesnička ohlašující návrat civilizace. Sportovní snídaně a dál šlapeme hlavně po asfaltu.

 

Hlavní je neminout štěrková jezera u Ostrožské Nové Vsi, kde se poprvé po třech dnech myjeme. Pak posledních pár šlápnutí a jsme na železniční zastávce ve Starém Městě. Pohádka o bratrství, o pomalém časoprostoru, dokonalém vyčištění hlavy a parádní bikové výpravě končí.

 

 

Nástupní bod: Popov, Štítná nad Vláří

Cíl: Staré Město

Délka: 101 km

Nastoupáno: 2091 m

Povrch: 70% lesní a polní cesty, 10% lesní stezky, 20% asfalt

Obtížnost: Lehčí střední

Highlights: rozhled z Velké Javořiny a Jelence, unikátní horské louky se solitérními stromy

 

GPX download:

Proč zůstat déle

Samotná návaznost hned na tři bikové lokality vás nejspíš plně zaměstná. Přesto existuje pár dobrých tipů, kde se v regionu ještě zastavit. Radost budou mít milovníci historie. V Žítkové se můžete zastavit v Muzeu poslední žítkovské bohyně. V Uherském Brodu je Muzeum Jana Amose Komenského, v Uherském Hradišti Slovácké muzeum a ve Starém Městě Muzeum Velké Moravy. Pokud dáváte raději přednost zábavě, návštěvu naplánujte na konec června a vyrazte na Mezinárodní folklórní festival do Strážnice. Populární atrakcí je také plavení Baťova kanálu. A nejlepší zpráva nakonec – konec trasy vás přivede do vinařských oblastí Slovácka, kde v téměř každé vesnici můžete najít vinné sklípky s možností ochutnávky sluncem vymazleného moku.

 

Jak se dopravit

Tato výprava je ideální pro vlakové spojení. Do regionu pohodlně dojedete přímým expresem až z Prahy, v Uherském Brodě přesednete na lokálku, která vás doveze až do nitra kopců. Závěrečný bod trasy je zase přímo na hlavním železničním koridoru.

 

Na čem vyjet

Ani s pevným bikem nebudete mít problém.

 

Jaké bude počasí

Jih Moravy je obecně teplejší a sušší částí Česka, téměř tisícový hraniční hřbet Bílých Karpat ale umí i pěkně zchladit.

 

Jak se orientovat

Především závěr trasy, který vede neznačenými cestami, vyžaduje pozornější navigaci a pomoc GPX.

 

Kde se najíst a ubytovat

Šancí na občerstvení je jen pár, tak je nemiňte. Najíst se je možné v některém z penzionů okolo Žítkové, ale pozor ať neztratíte moc výškových metrů. Ideální polohu má na trase motorest Rasová. Vhod přijde i horská Holubyho chata na Velké Javořině. Pokud si netroufáte na spaní venku, není problém, ubytovat se můžete třeba v hotelu Kopanice, který je přímo na trase

 

Na co si dát pozor

Hřeben Bílých Karpat bývá po delších deštích dlouho rozbahněný. Počkejte si na dobré počasí, vyplatí se to.

 

Zajímá mě náročnost

Na trase prakticky nenajdete náročnější technické pasáže. Obtížnost je daná hlavně délkou trasy.