TROUFALÝ PŘEJEZD CHORVATSKÉHO VELEBITU - PŘES HŘEBEN AŽ NA PLÁŽ

Je to nefalšovaná výprava za Rudým Bratrem. Vinnetou, Rudý gentleman, Poklad na Stříbrném jezeře… Co název filmu, to kultovní vzpomínka na klukovská léta a příběhy apačského náčelníka z pera Karla Maye. Slavná série německo-jugoslávské koprodukce se přitom nenatáčela v pravé domovině severoamerických domorodců, ale převážně v dostupnějších, přitom neméně úchvatných chorvatských kulisách. A upřímně. Kdo z nás, řekněme středně mladých ročníků, někdy nechtěl prožít pravé dobrodružství po boku Vinnetoua, Old Shatterhanda či Sama Hawkinse? Správně! Sny je třeba plnit, a tak když minulé jaro hledáme lokalitu pro bikový rozjezd sezony, volba padá právě na Chorvatsko. Dostupné, exotické, málo známé hory, těžký terén, místa kultovního příběhu a k tomu moře na dosah. Paráda!

Plán je jasný. Vyjedeme v první půlce června, abychom se vyhnuli spalujícími letnímu horku i sezónnímu plážovému šílenství. To je ta jednodušší část. Ta náročnější je trasování – zkusíme ambiciózní více než stokilometrový backcountry přejezd Velebitu, nejdelšího, rozlohou největšího a přírodními zajímavostmi naplněného chorvatského pohoří. Začneme v severních partiích a postupně bychom se během tří dnů měli prokousat na jih až do nejslavnějších lokací z natáčení Vinnetoua. Pak sjet z hřebene rovnou na pláž a dát zaslouženou koupačku na plážích Jadranu. Jednoduché jak facka, rychlá akce. Ale přece jen je tu malý problém. Vypadá to totiž, že to před náma ještě nikdo neprojel.

Začínáme na severní výspě Velebitu. Úzkou lesní cestou se promotáváme do šestnácti set metrové výšky, až na hřeben k horské chatě Zavižan, která je díky meteorologické stanici otevřená celoročně. Lepší nástupní místo nenajdete. Tady vyhazujeme z auta nás, kola, batohy, dost vody a zásoby na nějaké tři dny v horách, včetně spaní. Počítáme s doplněním během křižování civilizace v horských sedlech, takže vezeme střední, přibližně 24 litrové batohy Camelbak a podsedlové brašny Everbike. Za chvíli se loučíme se samostatnou řidičskou jednotkou, která si dá relax u moře a za tři dny nás vyzvedne na smluveném místě. Je chvíli po rozednění, ale jarní sluníčko už má pořádnou sílu. Tak jdeme na to.

Pár kilometrů po rozjezdu nás čeká bikerská variace na nesmrtelnou hamletovskou otázku. Jet či nejet? Naše trasa sice může pokračovat po lesní šotolince, z ní se ale před námi odpojuje historická Premužičova stezka - kamenný chodník, skvost staré dobré kamenické práce, zpřístupňující extrémně náročný terén Severního Velebitu.

Značka u jeho počátku vypočítávající zapovězené aktivity posílá na „blacklist“ i cyklisty, jenže je to pořádně lákavé sousto. Je mimo sezonu, nikde ani živáčka. Tak to riskujeme…

Stezka patří mezi nejkrásnější horské chodníky, jaké jsme kdy potkali. Důmyslně trasovaná divokým skalním labyrintem bělostných vápencových věží, přitom v maximální možné míře vrstevnicová, někde do skály vysekaná, jinde vystavěná, neuvěřitelný kus poctivého řemesla. Na fotkách vypadá úplně nadpozemsky, jízda je ale díky velkým a ostrým šutrům nezřídka přerušovaná tlačením.

Těch 12 „zapovězených“ kilometrů do sedla Alan projíždíme nakonec bez problému a konfliktu, naše doporučení je ale jasné. Na tuto úvodní sekci Premužičovy stezky rozhodně radši pěšky. Prošli jsme si ji po svých před rokem a užili si to o dost víc.

V sedle Alan je horská chata, ale na zastávku je docela brzo, zásob nám taky moc neubylo, a tak rovnou postupujeme dál na hřeben. Premužičova stezka, která nás povede i dál, pokračuje už formou „obyčejného“ horského chodníku bez cyklistického zákazu a našeho provinilého pocitu. Ale jestli si někdo myslí, že to bude jednodušší, ať si dá pro jistotu pohlavek na probuzení. Pohoří Velebit je jedna velká hromada šutrů a podle toho to taky vypadá.

Trail, ačkoliv vrstevnicový, povětšinou mírně klesající je ostrý jak břitva, marně vzpomínám, kdy jsem jel něco tak těžkého. Tady se bojuje o každý zatracený metr. Není to nějaká brutální technika, náročnost dělá nutnost neustálé stoprocentní koncentrace a přesného milimetrového manévrování mezi šutry. Čistokrevná dřina. Metr za metrem. Kilometr za kilometrem.

Slunce pálí. Stezka není ani o píď jednodušší. Síly ubývají. Naše hlavy se přepínají do úsporného režimu, všechny zbytečné myšlenky vypnuté. Zůstává jen jedna - posun dopředu. Když už meleme z posledního, z holých hřebenových partií se noříme do vzrostlého lesa a najedou…něco jako zázrak.

Studánka! Ještě nikdy jsem neměl takovou radost z vody. Chladivá, křišťálová tekutina prýštící z kamenného svahu znovu startuje naše těla. Sedíme ve stínu, hltáme jeden hrníček za druhým a zase se smějeme. Silný zážitek, díky kterému si člověk uvědomí opravdovou cenu vody. Zvlášť, když to s postupujícími klimatickými změnami, může být brzo podobné i u nás…

Když se před námi zjeví lesní cesta, je to jako výhra v loterii. Unavené údy tiše jásají, z jednoduše ubíhajících metrů máme skoro až dětskou radost. A rázem je tu připomínka, že Chorvatsko zdaleka není jen bezstarostné plážové eldorádo. Nejdřív nám cestu křižuje stádečko horských koz, o chvíli dál se potkáváme s hnědým huňáčem. Medvěd ale rychle vyhodnocuje nevýhodný poměr sil a zavalitým, přesto překvapivě svižným pohybem mizí v houštině obklopující lesní cestu. Je dobré si pamatovat, že Velebit, ačkoliv vzdálen jen pár kilometrů od populárních jadranských pláží, je opravdu stále ještě divočina. S tím ostatně souhlasí i naše rozlámaná těla. Když po skoro šedesátce kilometrů přijíždíme k hospodě v horské vesničce Baške Oštarije, máme toho plné kecky. Plný talíř pokladu balkánské kuchyně - domácího čevapčiči – a pár pozdravů z pivovaru Ožujsko se stará o naši ultimátní rekonvalescenci. Už za tmy se přesunujeme do našeho bivaku na pětihvězdičkové vyhlídce v sedle Oštarije. Stačí vyskotačit pár schodů ke kamennému pomníku připomínajícím velikost Rakousko-Uherské monarchie a máme o o zábavu postaráno. Pod námi pobřeží, blikající světýlka městečka Karlobag, na obzoru ostrov Pag, nad hlavou záplava hvězd. Bože, to je nádhera. Ráno je jako z učebnice „Důvod, proč byste měli vyzkoušet bikepacking“.

Není divu, že je naše nálada opět hodně vysoko. Ale jak už to bývá, netrvá to dlouho. Už sjezd ze sedla k dalšímu pokračování stezky je dost rozbitý. A dál? Je to cesta nebo otevřená tlama aligátora?! Spíš to druhé. Ze staré vozové cesty, kdysi vyskládané z kamenů, dnes zbyl jen hrozivý šutrový koberec. Pěšky kontrolujeme dalších pár set metrů. Ne, tohle fakt nepůjde.

Smutně se otáčíme zpět k hlavní cestě protínající sedlo. Asfaltová klikatice se spouští k pobřeží, tak se vezeme, cestou sbíráme pohlednicové panoramata. Samospádem přijíždíme do Karlobagu, dokupujeme zásoby a za chvíli už sedíme na pláži. V sezoně tu musí být hlava na hlavě, teď jsme tu skoro sami. Dáváme piknik, sluníčko svítí o sto šest, teplota vody osvěžující, takže koupačka. Pohoda na maximu. Na oběd se přesunujeme do blízké hospůdky s grilem, nejde si nevšimnout, že mimo hlavní sezonu je v Chorvatsku prostě o dost příjemněji. Po obědě znovu relax na pláži a koupačka, pak už ale spouštíme záchranný plán.

Na parkovišti právě parkuje naše auto s nezávislou řidičskou jednotkou a my blahořečíme realizaci tohoto nápadu. Bez auta v záloze bychom toho už moc nevymysleli, takto se můžeme pokusit o vojenský obchvat Velebitu. Když to nejde ze severu, možná to půjde z jihu. Za chvíli máme naloženo a vyrážíme směr Obrovac, k populární dálnici na Zadar vedoucí tunelem Sveti Rok. U něj trefujeme starou horskou šotolinu, která nás vede až do sedla Mali Alan. Po spoustě serpentýn, za kamennou kapličkou a mnoha pomníčky, které připomínají kruté boje jugoslávské války, přijíždíme do jiného světa. Náhorní plošina, daleko od civilizace, pod neskutečně fotogenickým skalním masivem Tulove grede je úchvatná. Ostatně na ní a v jejím bezprostředním okolí se točila hned desítka scén z legendárních příběhů indiánského náčelníka.

Tady je zkrátka Vinnetouovo. Zaslouženě a stále krásně!

Vyrážíme hned ráno po další krásné noci pod širákem. Prudkým stoupáním kolem tisícového vrcholu Alanac se prosmýkáváme do dalších kulis chorvatského Divokého západu.

Vlnící se šotolina nás vede rozlehlou náhorní plošinou, kolem nás málo vegetace a ještě míň civilizace. Ta samota je tak krásně osvěžující! Ve vyprahlé, kamenité krajině potkáváme jen pár chatek a skromných políček. „Kovbojský“ pocit je téměř dokonalý.

Ale měli jsme štěstí. Po desítce zážitkových kilometrů, u parádní vyhlídky Libinjska kosa, potkáváme v protisměru kolonu land roverů nacpaných turisty, jak šplhá do „našeho“ ráje.

A tak radši zase uhýbáme a směřujeme ke kótě Male Libinje. Kdysi obývané horské údolí přimknuté k hlavnímu hřebenu Velebitu už dnes zeje prázdnotou. Život připomíná jen kříž obehnaný ostnatým drátem a rozpadající se kamenné zídky oddělujících bývalé pole a pastviny. Krása. Mimochodem tudy bychom museli projet, pokud bychom se o den dříve probili přes Střední Velebit. Při pohledu na sotva viditelnou stezku šplhající pod vrchol Vlaški Grad jsme vlastně rádi, že se nám to nepovedlo.

Tak to otáčíme. Míjíme stádo klidně se pasoucích koní a dlouhatánským šotolinovým sjezdem se spouštíme dolů k mořskému pobřeží. Za vesnicí Rovanjska se svalujeme někde uprostřed stovek metrů pláže, kterou máme jen pro sebe. Shazujeme zaprášené a prosolené hadry, skáčeme do mořských vln.

Tak jak to zhodnotit? Plán na celistvý backcountry přejezd Velebitu se nám sice nezdařil, ale to nás rozhodně netrápí. Pár super dnů na kole, čtyři kopy dobrodružství, těžký terén v kulisách filmového Vinnetoua, nečekaná horská divočina i setkání s medvědem. Chuť neobyčejné exotiky, přitom „pod svícnem“ jedné z nejpopulárnějších dovolenkových destinací českého národa. A ten relax na liduprázdných mořských plážích je jen taková šťavnatá třešinka na tom našem bikovém dortu. Jasně, není to pro každého, my tu zažili špičkový jarní start nové sezony. Tak proč to příště nespojit třeba s rodinnou dovolenou?

Jak se dopravit

Nejjednodušší varianta je samozřejmě auto. Maximálně se nám osvědčil koncept se samostatnou řidičskou jednotkou.

Na čem vyjet

Na hardtailech bychom to jet rozhodně nechtěli. Rozbité kamenité pasáže pěkně procvičí každého all-mountain fulla.

Kdy vyrazit

Nejlépe mimo hlavní letní sezonu. Na jaro můžete potkat deštivé počasí, raději si pečlivě zkontrolujte předpověď. Pozor na příliš brzký start - ve vrcholových partiích Velebitu bývá po vydatných zimách hodně sněhu. Vhodný je i podzim, kdy bývá stabilnější počasí.

Jak se orientovat

Rozhodně to chce GPS.

Kde se najíst a ubytovat

Určitě nezapomeňte na robustní základ zásob, hlavně vody. Mějte připravený itinerář doplnění zásob a jídla na horských chatách. Na hřebenu je několik horských chat a útulen.

Zajímá mě náročnost

Doporučujeme bikerům se zkušeností s backcountry/bikepackingem. Stezky jsou velmi kamenité a rozbité. Méně náročnou variantou je využití šotolinových horských cest.

Na co si dát pozor

Už na jaro má slunce velkou sílu. Náhorní plošina sedla Mali Alan byla v jugoslávské válce hustě zaminována, zcela nebyla vyčištěna dodnes, používejte raději jen značené stezky. Pozor na dostatek vaší zásoby vody.