Často to vypadá, že spousta bikerů neustále na něco čeká. Na léto. Na víc času. Na dovolenou. Na teplejší počasí. Na studenější počasí. Jako by se předpověď pro skvělé bikové zážitky zjevila jen jednou v roce. Ne! Jako důkaz vám ukážeme, co se dá vykouzlit s pouhopouhým jedním dnem dovolené.
Letní prázdniny a dlouho dopředu naplánovaná „velká“ dovolená, ke které nedočkavě střiháme metr tři čtvrtě roku dopředu. Středobod života nejednoho bikera. Chápeme to. Jak stárneme, ubývá volného času, přibývá starostí. Ale proč nezkusit narvat maximum zážitků do jednoho prodlouženého víkendu? Klidně mimo sezonu. V pátek prosvištíme do pro východní část republiky dobře dostupného Slovinska, vyzkoušíme dvě atraktivní lokality, okořeníme to nevšedním nocováním a v neděli jsme doma na večeři. To by šlo, ne?
Malé akce mají obrovskou výhodu flexibility. Uprostřed září hlásí předpověď pár dnů pěkného počasí, v pondělí volám kamarádům Ozzimu a Ševovi, za pár minut je vše domluvené, v pátek brzo ráno vyrážíme. Cesta z Brna do našeho výchozího bodu ve slovinském Bovci měří přátelských 550 kilometrů, jakmile se vám poštěstí opustit naši rozvojovou zemi, je to až na krátký horský závěr komplet po dálnici. Úplně bez problémů to ale nemáme. V Bovci jdeme jako první věc po příjezdu vyzvednout klíč od horské útulny, která je highlightem naší výpravy, paní nám ale vysvětluje, že je útulna zavřená, bydlí v ní dělníci opravující sousední horskou chatu. Au! Nečekané torpédo bolestivě zasáhlo trup našich plánů. Co teď? Bojová porada. Na hřeben to vytáhneme podle původního plánu i s věcma na spaní a podle situace se nahoře rozhodneme co dál. Kvůli úvodnímu otřesu skoro nestíháme poslední lanovku na kopec. To by ovšem byla fatální chyba. Míříme totiž na Kanin, jednu z dominant západních Julských Alp, jejich nejstarší pojmenovaný vrchol, jediné území pohoří s ledovcem a také s jeskyní s největším vertikálním dropem na světě.
Díky výškové kótě 2587 metrům nad mořem je převýšení z Bovce úctyhodných dva tisíce metrů. A to, věřte nám, šlapat nechcete. Uřícení skáčeme do kabinky… a sledujeme další pohromu, která se na nás valí. Nad údolím se nasbíraly těžké dešťové mraky a my míříme přímo do nich. Ehh, tahle akce nám teda moc nevychází. Vypadá to trošku na fiasko.
„Sovy nejsou tím, čím se zdají být,“ praví legendární filmová replika. A má pravdu. Hrozivé mraky svírající naši lanovku se rozestupují a před námi se naráz otvírá fantastická, sluncem rozzářená vysokohorská krajina. Obrat k lepšímu naznačuje už výborné pivko na horní stanici, totální zvrat ovšem dokonává informace od barmanky, že „naše“ chata bude nejspíš otevřená a prázdná. Zpátky do sedel!
Bikování se ale zatím odkládá, s čímž jsme ale počítali. Horská stezka severozápadním směrem je úzká, prudká, sypká a kamenitá. Tak tlačíme. Šťávu nám dodávají dechberoucí výhledy skrz gigantické skalní Prestreljeniško okno.
Dál už ale pokračuje jen stále větší kamenný mordor, několikrát šperkovaný řetězy jištěnými pasážemi. A tak kola jednoduše „hážeme“ kousek od stezky, zloděj by se na nich stejně nejspíš zabil, a k nocovišti postupujeme už jen pěšky.
K útulni přicházíme před setměním. Je boží. Projekt vymysleli slovinští architekti kanceláře OFIS. Jednoduchý, přitom výrazný tvar dokonale ozvláštňuje, přitom nenarušuje mohutnou skalní stěnu, ke které je přikurtován silnými ocelovými lany. Vše zrealizovali dobrovolníci z prostředků získaných sbírkou. Jsme tu sami. V okruhu několika kilometrů není ani živáček. Padá tma. Hloubka ticha je nezměřitelná, stejně jako počet hvězd nad našima hlavama. Geniální.
Jestli byl večer úchvatný, ráno je jako z jiné planety. Vycházející paprsky se opírají přímo do panoramatického okna útulny, u kterého leží naše matrace.
„Tohle bude asi nejlepší místo na světě,“ cedí mezi zuby Ševa a má pravdu. Ležíme s hrnkem horkého čaje a přiblble čumíme na tu krásu. Když se naše emocionální nádrže po pár hodinách konečně naplní, vydáváme se na zpáteční cestu. Najít v kamenném labyrintu včera odložená kola, není úplně jednoduché, ale podařilo se. Konečně se můžeme věnovat i bikování.
2000...Tolik máte před sebou výškových metrů Kanin Trailu, jakmile překonáte prudkou hranu nad stanicí lanovky.
Stezka se táhne do dálky a hloubky krásně vysoustruženého údolí, radost pohledět. Ale pozor! Jeho první třetina je opravdu náročná pilotáž – prudký sklon, spousta volných šutrů.
Postupně ale přibývá jezdivých úseků a zábava nesměle doplňuje vysilující krocení technických pasáží. Tohle je zatraceně dlouhý a těžký trail!
A jsme u dolní stanice lanovky. Hážeme kola na auto a balíme. Zážitky můžeme třídit doma. Nashle Julské Alpy, naše expresní karavana táhne dál, vlastně do Karavanek.
Jak se dopravit
Nejjednodušší varianta je samozřejmě auto. Dálniční známka je potřeba pro přejezd Rakouska, bez slovinské známky se obejdete.
Na čem vyjet
Kanin trail bychom na hardtailech jet nechtěli ani za trest, na ten je ideální enduro bike. Kofce se dají i na pevném biku.
Kdy vyrazit
Nejlépe mimo hlavní letní sezonu. Pozor na příliš brzký start - ve vrcholových partiích Julských Alp bývá po vydatných zimách hodně sněhu. Můžeme doporučit září a brzký říjen, kdy bývá stabilní počasí a v horách je už výrazně méně turistů.
Jak se orientovat
Rozhodně to chce GPS.
Kde se najíst a ubytovat
Doplnit zásoby můžete na horní stanici lanovky na Kaninu i chatě na Kofci. Jinak to chce vlastní proviant.
Zajímá mě náročnost
Zatímco Kanin je rozhodně spíše pro zkušené bikery, kterým nevadí ani nesení a tlačení, Kofce jsou univerzálnější, stále však horský terén.
Na co si dát pozor
K útulni na Kaninu se s kolem nedostanete. Klidně jej nechte ustájené na horní stanici lanovky. Trail z jeho vrcholu je technicky i fyzicky velmi náročný, špatné počasí jeho obtížnost ještě brutálně znásobí – nepřeceňte své síly!