ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY ČESKÝCH HOR - 10.DÍL - RALSKO: CESTA ČESKÝM ČERNOBYLEM

Při letmém pohledu na mapu mě při zkoumání oblasti bývalého vojenského prostoru rozprostírajícího se severozápadně od Mladé Boleslavi přepadla lehká dřímota. Žádné velké hory, spíš nekonečná placka, žádné trailové orgie, jen pár skal, spleť lesních cest a hluboké lesy. Jenže opakující se doporučení od bikerů, která poctivě sbírám na každém kroku, tvrdila něco úplně jiného – divočina, spousta přírodních zajímavostí a do toho vzrušující připomínky vojenské historie. Najít se tu prý dají úkryty jaderné munice, rozpadající se vojenské objekty jako z béčkových hororů i monstrózní letiště ukryté v lesích. Jo! Tak to je přesně to pravé pro náš seriál Zapomenutých příběhů!

Oblast v přibližném trojúhelníku měst Mimoň, Doksy a Mnichovo Hradiště má jednu zcela zásadní vlastnost. Lokalita je vojenských cvičištěm už od 18. století. Sloužila československé armádě, za druhé světové války Wehrmachtu. V roce 1968 prostor o rozloze 250 kilometrů čtverečních obsadila sovětská okupační vojska, která byla odsunuta až v roce 1991. Díky dlouholeté izolaci tak vznikla unikátní krajina bez civilizace, kde člověk doposud překvapivě hraje pouze vedlejší roli. My teď stojíme v Mimoni, městečku jakoby vrženém o desítku let zpět, a začínáme se připravovat na naši výpravu. Na dvoudenní akci spořádáme stovku kilometrů, ve kterých spojíme největší zajímavosti v oblasti - projedeme atraktivní Hradčanskou pahorkatinu, osvěžíme se u „Mácháče“ a pak se zaměříme na tajemné zbytky vojenské historie. Tak na co čekat?

Hned za Mimoní se noříme do hustých borových lesů a pod koly nám ubíhají první kilometry po pěkných, hodně písčitých lesních cestách.

Malou zastávku by si určitě zasloužily skalní útvary Hradčanských stěn, ale kilometrová porce naší výpravy nám dnes ordinuje zrychlené tempo.

Vše si ale vynahrazujeme už o pár kilometrů dál u Jeleního vrchu. Singlík v jehličí nás přivádí na vrchol a po chvíli překvapeně zjišťujeme, že stojíme na skále provrtané desítkami metrů chodeb.

Soustavě přírodních převisů spojených umělými chodbami se říká Psí kostel a my si v pomyslném seznamu odškrtáváme první parádní místo.

To ale není konec. Jen o pár set hezkých trailových metrů dál potkáváme Skalní bránu – jednu z největších svého druhu u nás. Takových chuťovek v kraji najdete nepočítaně.

Teď už se zase napojujeme na modrou značku, která nás provádí Hradčanskou pahorkatinou plnou hlubokých roklí a koutů neporušené přírody.

TIP: Pokud si rádi zazávodíte a přitom máte chuť projet si nejlepší místa bývalého vojenského prostoru, vyzkoušejte oblíbený závod Tour de Ralsko, který se pravidelně koná v květnovém termínu.

Svižným sjezdíkem se sklouzáváme z hřebenu až k vyhlášenému Máchovu jezeru. Místo naplánované koupačky nás osvěžuje vydatná podvečerní bouřka a pivo v jednom z mnoha kempů na břehu jezera, přesněji velkého rybníku založeném ve 14. století Karlem IV.

 Na diskotéku dnes náladu zrovna nemáme, takže se zastavujeme u jednoho z mnoha stánků, čepujeme plnou nádrž a následně se uklízíme na skalnatou vyhlídku vrcholu Šroubený.

 Vychází nám to na minutu přesně. Slunce na horizontu právě kouzlí ohnivé rozloučení, my sedíme v první řadě, pivko v ruce.

Může být něco lepšího? Jo, může. Stačí rozdělat oheň, opéct klobásku a máme to dnes komplet.

Jenže parádní nálada se zákeřně otáčí, jen co vlezeme do spacáků. Vládu totiž přebírají mračna komárů a štípajících muchniček. Co na tom, že je krásná noc. Takhle vypadá peklo. Mučivé nálety nám cupují noc do minutových úseků vyčerpaného spánku.

Ráno po protrpěné noci nestojí za moc, ale náladu nám aspoň trochu vylepšuje dnešní plán. Konečně totiž míříme k vojenským „pokladům“. Nejde přitom o nějaké malé rybky. První na seznamu máme jedno z nejstřeženějších a nejutajovanějších míst bývalého Československa – objekt Javor 52 - speciální podzemní úkryt pro jadernou munici. Objekt byl hlídán zvláštním útvarem, jehož velení přímo podléhalo generálnímu štábu v Moskvě, a dodnes se spekuluje, zda zde byly jaderné zbraně skutečně uloženy nebo ne. Jenže abychom to mohli obhlídnout, musíme ho první najít. Od Mácháče se opět škrábeme na hřeben Hradčanské pahorkatiny, ze které nás vyvádí pěkná, leč asfaltová Dělová cesta.

Ještě si smlsneme na pěkném úseku kolem Malé a Velké Bukové a už se zase proplétáme pavučinou lesních cest.

 Pod Kuřivody navigační cvičení graduje. Místo, na kterém se má objekt nalézat, je dobře ukryto v lese a nemít navigaci, tak si ani neškrtneme. Když už si myslíme, že skončíme s prázdnou, z hustého lesa se vynořuje pobořený plot z ostnatého drátu...

...za ním první bunkry a technické budovy pohlcené divokou vegetací. Ta atmosféra by se dala krájet. S každým krokem nalézáme další vzpomínky na smutnou dobu přítomnosti sovětských okupačních vojsk, samotný objekt Javor 52 byl však v roce 2004 zasypán a vchody do něj znepřístupněny. Přesto nelitujeme, tady to rozhodně stálo za to. (GPS souřadnice objektu: 50.5367431°N, 14.8059719°E)

 Od Javoru se vymotáváme sítí lesních cest ke Kuřivodům. Před návštěvou muzea pyrotechniky dáváme přednost obědu v místním motorestu. Šancí na občerstvení v jen velmi řídce obydleném kraji není moc, a tak se vyplatí využít každou šanci, která se naskytne. Pak už na nás čeká průjezd bývalou tankovou střelnicí Židlov, ze které je dnes největší obora v Česku.

 A taky jedno z nejpěknějších míst bývalého vojenského prostoru - nekonečné pláně, daleké výhledy a příroda, která zahladila zbytky původního osídlení i stopy intenzivní vojenské aktivity. Hlavní zajímavostí obory je dnes zubr evropský, který zde byl vysazen v roce 2011.

 Právě když klukům líčím, že díky jejich plachosti se naše šance na setkání limitně blíží nule, něco velkého se mi mihne v periferním vidění. Rázem všichni tři strháváme pohled na loučku napravo, ze které právě vyskakuje přibližně dvacetihlavé stádo zubrů. Milisekunda čekaní, jestli se stádo obrovských zvířat rozběhne na nás nebo od nás, se mi vryla nesmazatelně do paměti. Nekecám.

Oboru necháváme za zády a rychle se blížíme k další dávce zajímavostí lemujících trasu naší výpravy. Začínáme Stohánkem, zajímavými pozůstatky skalního hradu. O kousek dál, hned vedle cesty, nás láká zaniklá vesnice Svébořice, kterou dnes připomínají už jen zbytky několika do skály tesaných sklepů a hlavně ruiny vojenského městečka sovětské posádky. (GPS souřadnice objektu: 50.6586453°N, 14.8173258°E)

Nejde odolat. Kola necháváme v křoví a budovy postavené z typických bílých cihel jdeme prolézt. Co si budeme povídat, nadšení jsme jak malí kluci.

O pár kilometrů dál v bývalých Nových Dvorech míjíme další vojenské objekty a ve Hvězdově prolézáme dekontaminační zdravotnické zařízení - vykachličkované ruiny by si z placu mohly střihnout roli v kvalitním béčkovém hororu. Paráda. (GPS souřadnice objektu: 50.6322514°N, 14.7847511°E)

O kousek dál zastavujeme u řádně „rozbombardovaného“ kulturáku, kterému vévodí obrovská nástěnná malba socialistické idylky se soudruhem Leninem. (GPS souřadnice objektu: 50.6336928°N, 14.7825069°E)

A je před námi sladká tečka na závěr naší výpravy. Úvod obstarávají nejprve další výstavní ruiny a už vjíždíme na monstrózní letiště Hradčany. Respekt vzbuzuje už nekonečná, tři kilometry dlouhá vzletová dráha, která mohla sloužit i pro případné přistání sovětského raketoplánu Buran.

K tomu si připočtěte 40 opevněných leteckých hangárů, takzvaných ÚLů, a máte postarané o další nezapomenutelný zážitek. Sečteno a podtrženo. Druhý den končíme s pocitem, že jsme právě projeli českým Černobylem. Zvláštní svírající atmosféra, oblast opuštěných a rozpadajících se objektů, příroda všude kolem sebevědomě pohlcuje zbytky lidského snažení, civilizace hraje až druhé housle…

Tak jaký je bývalý vojenský prostor Ralsko? Není tu sice nejlepší bikování, většinu trasy jsme projeli po lesních cestách, ale zaručeně si dnes odvážíme nejhlubší zážitek. Vojenská historie, minimum civilizace a přírodní kulisy vytváří území s jedinečnou apokalyptickou atmosférou, která u nás nemá obdobu. A to jsme přitom stihli jen zlomek lahůdek, které oblast nabízí. Nejen vojenské objekty, ale i skalní útvary, zaniklé vesnice, hrady a zříceniny. I týden by tu byl málo. Ale vyrazte rychle! Každým rokem mizí další a další zajímavosti i kus tajemné atmosféry, která nám učarovala.

Nástupní bod: Mimoň

Cíl: Mimoň

Délka: 95 km

Nastoupáno: 1330 m

Povrch: 40% lesní a polní cesty, 10% lesní stezky, 50% asfalt

Obtížnost: Lehká

Highlights: apokalyptická atmosféra, nespočet zajímavých pozůstatků vojenských budov a objektů, divoká krajina

GPX download:

Jak se dopravit

Přímo do Mimoňe nebo Ralska je nejlepší vlastní auto. Pokud si trasu trochu přizpůsobíte, můžete využít dobré vlakové spojení z Prahy a vyrazit třeba z Doks nebo Bělé.

Na čem vyjet

Jedna z nejméně terénních tras našeho seriálu. Tady hluboké milimetry zdvihu moc nevyužijete.

Jaké bude počasí

Oblast patří mezi nejteplejší a nejsušší oblasti v Česku. To ale neznamená, že byste to měli podcenit.

Jak se orientovat

V poslední době se v oblasti turistické i cykloturistické značení hodně zlepšilo. Oblast je ale velmi rozlehlá a cesty spletité. Pokud nechcete bloudit, mapa a GPS navigace je jasná volba.

Kde se najíst a ubytovat

Většina turistické infrastruktury je sice namačkaná v okolí Máchova jezera, ale prakticky v každé vesnici dnes už najdete nějakou hospůdku případně penzion. Jen pamatujte na to, že hustota osídlení je tu dost řídká.

Na co si dát pozor

Při bivaku u Máchova jezera nás nepříjemně potrápili komáři a muchničky - pokud chcete večer přežít venku, rozhodně si přibalte repelent.

Zajímá mě náročnost

Pohodová trasa, kterou zvládne skoro každý. Pár náročnějších terénních úseků čekejte v první části trasy k Máchovu jezeru. Jinak budete šlapat převážně po šotolinách a lesních asfaltkách.