ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY ČESKÝCH HOR - 11.DÍL - NA STOPĚ ŠTĚCHOVICKÉHO POKLADU

Za už desátým příběhem našeho seriálu vyrážíme jen kousek za naše hlavní město. Jižně, nějakých 20 minut jízdy autem, nás čeká oblíbená výletní oblast soutoku Vltavy a Sázavy a jejich romantických údolí. Atraktivnost lokality usvědčuje dlouhá historie československé turistiky a trampingu, které v oblasti našly své eldorádo už před více než stovkou let. Vždyť naše první turistická trasa byla vyznačena v roce 1889 právě zde na břehu Vltavy. Nečekejte žádné velehory - místní vrcholky jsou okótované většinou čtyřstovkovými hodnotami. Zadarmo tu ale nic nedostanete. Prudké svahy i místy pěkně technický terén si vás pěkně proklepnou.

Ani dneska nejsme v kopcích pod Prahou jen tak. Cílem naší malé výpravy je objevit důležitá místa, která se váží ke Štěchovickému pokladu, a pokusit se načrtnout jeho pohnutou historii. Můžete se vsadit, že to nebude žádná selanka. Protože i když se na první pohled může zdát, že jde jen o pár beden zakopaných v lese, celý příběh je mnohem šťavnatější. Není v něm nouze o podivné události, tajné akce a zpravodajské hry. Nehraje se o málo. Podle mýtů, kterými je poklad obestřen, bylo na sklonku války v 540 bednách ukryto nejen nacistické zlato a archivní materiály, ale prý dokonce tajné plány létajících talířů a výzkumu antihmoty nebo legendární Jantarová komnata. Takže která místa nesmíme minout? Jakmile se nořím do historických materiálů a informačních zdrojů, celé se to nějak zamotává…

 Vyrážíme z Davle. Proti očekávání nenabíráme směr Štěchovice, ale kola otáčíme téměř na opačnou stranu. Důvod? Štěchovický poklad vlastně není vůbec Štěchovický. Většina míst a událostí se váže k nedaleké vesnici Hradišťko. Štěchovice si poklad „přivlastnily“ jen proto, že byly známější než sousední vesnice. Proto teď po lávce, která si zahrála ve slavném filmu Most u Remagenu, přejíždíme na druhý břeh Vltavy, za chvíli křižujeme koleje slavného Posázavského pacifiku a už jsme v klidném údolí Zahořanského potoka.

Tady nás čeká typický scénář dnešní vyjížďky – údolí s romantickými zákoutími, plno chatek a uklidňující hučení vody. Ale sotva se pořádně rozšlápneme, už zastavujeme u první stopy, která nás posílá na samotný úvod příběhu.

Když totiž po nějakých sedmi kilometrech sjíždíme pod Petrov, do očí nám zasvítí stále dobře zřetelný německý název na železničním strážním domku – Pikowitz. Budova s německým nápisem je jednou z mnoha drobných indicií vysvětlujících, proč nacisté měli ukrýt poklad právě tady. V březnu 1942 tu totiž vznikl výcvikový prostor jednotek SS, SS-Truppenübungsplatz Beneschau, který zabral rozsáhlé území 70 vesnic a osad, přibližně 50 tisíc hektarů, vysídleno bylo přes 30 tisíc obyvatel. Na tomto území okamžitě přestalo platit české právo, jeho hranice začala být přísně hlídána, nastěhovány byly vojenské posádky, zřízen koncentrační tábor. Celý prostor byl dokonale uzavřen. Lepší místo pro utajené ukrytí stovek beden s největšími cennostmi Říše byste v celém Protektorátu nenašli.

Mezi Petrovem a Pikovicemi se stáčíme proti proudu Sázavy na slavnou Posázavskou stezku.

Na úzké vrstevnicové stezce vytesané do skály a překonávající terénní překážky příkrého údolí pomocí řady stavebních prvků si užíváme skvělé výhledy na řeku, krásnou přírodu a také kýčovitou záplavu chat a chatiček. Dáváme si úsek až po Raisovu vyhlídku a stojí to opravdu za to.

Tady se už ale opět otáčíme čelem našemu příběhu. Přes louky u Třebsína míříme po klidné okresce do první „výkopové“ lokality, cestou se zastavujeme u památníku obětí koncentračního tábora.

Trefit dobře ukrytou, hluboce zařezanou rokli Šlemín není jednoduché. Trochu bloudíme, úzký chodníček za hradišťským rybníkem se nám daří najít až na druhý pokus.

Název rokle je odvozen od slova šlemit, tedy rýžovat. Zlato tu dolovali už Keltové ve 4. století před naším letopočtem. Klikatící se stezka nás bez okolků přivádí ke starým štolám, které za války sloužily jako protiletecké kryty. Jedna z nich je přístupná. Jenže chodba po dvaceti metrech končí. Přesto nejsme na špatné stopě. Právě v bezprostředním okolí těchto míst našel známý hledač Štěchovického pokladu Helmut Gaensel materiál, zbytky umělého kamene a pec, ve které byla tavena impregnační hmota pro zapečetění beden, podle pamětníků vyskládaných na dně rokle. Jenže bedny nikde.

Tady jsme tedy neuspěli. Tmavá Šlemínská rokle nás za chvilku vyvádí na břeh Vltavy. Přejetím na druhou stranu řeky opouštíme také hranice bývalého vojenského prostoru. Na řadě je další pěkné bikování. Za Štěchovicemi se napojujeme na historickou Povltavskou stezku, chvíli se jí necháme vést a pak se prudce stáčíme vstříc stoupání na přečerpávací nádrž Homole.

Ani to moc nebolí a jsme nahoře, odměna je sladká. U nádrže je pohodička a kousek vedle neotřelý výhled na Štěchovickou přehradu přes mohutné dvojité potrubí. Mimochodem právě při stavbě přehrady bylo odkryto velké množství štol, které dosahovaly až do hloubky sto metrů pod povrch. Chvilka zaslouženého odpočinku a už si to mažeme dolů pěkným sešupem na červené značce. Teď nám to začne gradovat.

V odpoledním slunci se pomalu probíjíme vstříc rozuzlení. Vracíme se na pravý břeh Vltavy a míříme k zásadnímu bodu celého příběhu. Po chvíli se noříme do lesa a začínáme stoupat roklí Dušno prosmýkávající se mezi prudkými svahy nad přehradou. Cestou míjíme menší i větší haldy a díry, které nevznikly přírodní cestou. Něco jsou pozůstatky vojenských okopů, něco je zřejmě čerstvější památka na hledače pokladu.

Po chvíli přijíždíme k nenápadné odbočce. Zbývá padesát metrů a jsme u zbytků Frankovy štoly, ze které zbyl jen trouchnivějící vchod s bytelnou mříží a pečlivě zasypaný vstup.

Právě v ní byla uložena jediná prokazatelně nalezená část Štěchovického pokladu. Scéna to tehdy byla jako z bondovky. V únoru 1946 k Hradišťku dorazila v utajení kolona vozidel americké armády. Agenti s pomocí německého zajatce rychle našli dosud neznámou štolu, otevřeli důmyslně zaminovaný vstup, vyzvedli a naložili 32 beden a zase zmizeli. Československé úřady a tajné služby se probudily, až když byla kolona dávno za hranicemi. Vláda podala oficiální protest, Američané až po měsíci vrátili bedny naplněné archiváliemi úřadu říšského protektora K.H. Franka. Dost lidí je přesvědčeno, že si v nich odvezli něco úplně jiného…

Po historické exkurzi už zase poctivě šlapeme, ještě chvilku musíme kličkovat lesem k Třebsínu, pak už po pohodové lesní asfaltce míříme k Medníku. Podle nejznámějších hledačů Štěchovického pokladu Geansela i Mužíka je právě tento vrchol klíčem k celé legendě. Jenže v cestě jejímu rozuzlení stojí kandík psí zub. Kvůli této rostlině a dalším chráněným druhům byl Medník vyhlášen přírodní rezervací a povolení jakýchkoliv výkopových prací jsou tak automaticky smetena ze stolu. Jenže, jak už to bývá, zákony neplatí pro všechny.

Podle svědectví místních na svazích Medníku proběhla na začátku devadesátých let monstrózní, přísně utajená armádní akce, ve které hrály hlavní roli bagry a nákladní tatry naplněné betonem. Těžko říct, co se v perimetru střeženém příslušníky červených baretů dělo, ale mohlo to souviset třeba s podzemní továrnou, která je prý pod Medníkem. Vstup do ní má být v prostoru bývalé střelnice, u které právě stojíme. Jenže tu kromě mohutné kamenné zdi, náspu a podivného lístku, že veškeré výkopové práce se musí hlásit na uvedený mobil, nic není.

Takže zase do pedálů, zbývá vyšlápnout stojku do sedla pod vrcholem, zaskotačit v rychlém a hravém sjezdu plném kořenů a už šlapeme po břehu Vltavy do závěru naší dnešní výpravy.

Stopovat příběh Štěchovického pokladu není lehká práce. Těch několik málo skutečných historických událostí už dávno obalil hutný nános legend a fantastických teorií. Těžko říct, jestli se ještě v kopcích na soutoku Vltavy a Sázavy něco ukrývá nebo to už bylo v tichosti dávno vyzvednuto. Jedno je ale jisté. Pokud vyrazíte, kousek za Prahou vás čeká parádní biková výprava vyšperkovaná tajemnou atmosférou a všudypřítomnými stopami divoké historie jedné z nejznámějších českých legend.

Nástupní bod: Davle

Cíl: Davle

Délka: 40 km

Nastoupáno: 1320 m

Povrch: 50% lesní a polní cesty, 20% lesní stezky, 30% asfalt

Obtížnost: Nižší střední

Highlights: dostupnost, romantika údolí Sázavy

GPX download:

Jak se dopravit

Z Prahy co by kamenem dohodil. S dopravou mít problém nebudete – využít můžete autobusů pražské integrované dopravy nebo vlak, legendární Posázavský pacifik.

Na čem vyjet

Nečekají vás žádné extrémy. Klidně vytáhněte svůj oblíbený hardtail.

Jaké bude počasí

Stačí mrknout na obecnou předpověď pro Prahu a okolí. Tady trakaře padají jen výjimečně.

Jak se orientovat

Většinu trasy strávíte v doprovodu turistického značení. Mapa nebo GPS je přesto i tady vaší výhodou.

Kde se najíst

Prakticky neustále jste v dosahu civilizace s dostatkem hospod a restaurací. Doporučit můžeme například hospodu na návsi Hradišťka.

Na co si dát pozor

Hlavně o víkendech bývají stezky kolem Vltavy a Sázavy narvané turisty. Pokud si chcete vyjížďku užít, plánujte ji raději do méně exponovaných dnů.

Zajímá mě náročnost

Čeká vás sice pár kopečku i rychlejších sjezdů, ale celkově se jedná o příjemnou vyjížďku bez extrému. Můžete vytáhnout i přítelkyně.