ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY ČESKÝCH HOR - 2.DÍL - ZANIKLÉ RYCHLEBSKÉ VESNICE

Za dalším dobrodružstvím se vydáváme až do nejsevernějšího koutu Moravy. Čeká tu na nás zvláštní kraj, kde čas hraje podle jiných pravidel, měšťácká civilizace tahá za kratší konec a příroda si umí zjednat respekt. Kdyby mohl, divoký hřeben Rychlebských hor by vyprávěl jeden napínavý příběh za druhým. Ale nemůže. A tak je to zase na nás. Vydejte se tedy s námi stopovat další příběh divokých do hor na česko-polské hranici. Při náročném přejezdu hřebene budeme pátrat po zmizelých vesnicích.

Začínáme v městečku Branná. Výstavnost jeho architektury reprezentovaná hradem, zámkem a dalšími historickými stavbami nás nenechává na pochybách, že jsme přijeli do bohatého kraje. Kdysi bohatého kraje. Už od doby kamenné bylo v kraji pěkně živo, kraj poctivě sdílel pestré dějiny střední Evropy a obyvatelé si užívali všechny výdobytky civilizace - kolonizace, války, plenění, mor. Po stovkách let rozvoje se však vše téměř ze dne na den změnilo. Po druhé světové válce bylo vysídleno německé obyvatelstvo, hranice se uzavřely a z původně prosperujícího kraje se stal opomíjený kout země. Zmizeli lidé i celé vesnice.

Ale hory zůstaly. A hned se nám důrazně připomínají. Jen po pár kilometrech v pedálech se obloha zatahuje a z nebe se spouští vydatný déšť, který nám jemně naznačuje, kdo je tady pánem.

Tak lehce se ale nedáme. Po taktické svačince už zase svižně postupujeme s temnými mraky nad hlavou. Parádně se kroutící stezka na modré turistické značce nás přes rozkvetlé louky a pásy lesa přivádí do Starého Města pod Králickým Sněžníkem. Na velké zdržení to ale není. Tajemství zaniklých vesnic nás táhne na hřeben hor jako magnet.

Proto nezbývá než si trochu máknout. Ostrých 400 výškových pod Kunčickou horu průběžně odměňujeme stejně ostrým slovníkem, ale když se před vámi otevřou výhledy na deštěm vyleštěnou krajinu plnou hlubokých lesů a zářících luk, stejně si nakonec řeknete, že je na tom světě krásně.

Na krajinu pomalu padá podvečer a my se konečně škrábeme na hřeben. Na cestě po loukách nás provází velké kupy vyskládané z kamení jako nenápadné památníky pracovitosti místních lidí. Kameny z luk a polí před staletími vysbírali a navršili na hromady, aby mohli obdělávat zdejší chudou půdu.

Kamenní pamětníci starých dob nás provází dokonce i ve vzrostlém lese, do kterého jsme se ponořili. Je to zajímavá připomínka pomíjivosti lidského snažení a síly přírody.

Konečně jsme na hřebenu. Napojujeme se na červenou značku, kde je pro nás připravené velké kulturní představení. Vítá nás tu vyparáděná vrstevnicová stezka a po lehkém roztančení přidává do tempa.

Odpoledním deštěm nablýskané kořeny a kameny na nás volají „tancuj, tancuj!“, a tak bez přemlouvání vedeme naše biky po parketu krásné, téměř čtyři kilometry dlouhé stezky.

Stezkový čardáš je opojný, ale nevyplácí se zapomenout taneční kroky. Honza jen na chvíli znejistí a rázem leží na zádech v lese pod stezkou. Aspoň si to bude pamatovat.

Když přijíždíme k horské chatě Paprsek, slunce je už dávno za obzorem. Od prodírání se deštěm napojenou vegetací jsme promočení do půl pasu, v botách nám čvachtá jak v rybníku. Teplota padá pod pět stupňů a už pěknou chvíli to není zábavné.

Naštěstí se na Paprsku umí o utahané turisty postarat, taky aby ne, když má horská chata osmdesáti letou tradici. Takže horká sprcha, večeře, pivo nebo dvě a stěží byste v celém kraji hledali spokojenější bytosti. Po bikovém úvodu a chmelové regeneraci se však ke slovu hlásí také náš příběh zaniklých vesnic.

V kanceláři nacházíme spolumajitele chaty pana Míku a hned od úvodních slov je jasné, že jsme narazili na toho pravého. Postupně spolu obcházíme historické fotografie rozvěšené po stěnách chaty a posloucháme jeden příběh za druhým. Po druhé světové válce z mapy kraje zmizely na dvě desítky vesnic a osad. Počet obyvatel už tak řídce osídleného horského regionu se smrskl na polovinu. Život tu nabral úplně jiný směr. Na závěr od chataře dostáváme výborný tip. Jedna ze zaniklých vesnic – Hraničky – byla přímo na hřebenu. Není co řešit, náš zítřejší cíl je jasný.

 A teď už konečně do postele.

 Ráno nás staví na nohy snídaně smíchaná s očekáváním. Před námi je třicetikilometrový úsek členité a technické hřebenovky, lemovaný hraničními patníky, podle referencí plný nádherných stezek v borůvčí. Tak ještě jeden hrnek kafe a jdeme na to.

Nekecali. Kousek od chaty se podle mapy napojujeme na hranici, na které se už rozbíhá úzká stezka vlnící se hustým borůvčím.

Jako bikovou delikatesu si postupně dáváme nejvyšší vrchol Rychlebských hor Smrk, fotogenickou skalku Pasieczna i lezeckou vložku na vyhlídkovou Kovadlinu.

Chvíli se stezka rozmarně houpe po hřebenu, pak se v ďábelském tempu propadá do sedel, chvíli zase stoupá, chvíli na nás cení technické zoubky.

Velká, ale opravdu velká paráda. Určitě jedno z nejlepších bikování v Česku.

Blíží se čas oběda, a tak Mrak bez velkého přemlouvání vytahuje z báglu vařič. Za chvíli si už vaří voda a za další chvilku po celé mítince voní nudlová polévka. Znáte to...jaké si to uděláte, takové to máte.

Jedeme dál a nejednou se přistihujeme, jak pohledem propátráváme okolní les, zkoumáme křižovatky a sledujeme strže vedle cest. Pan Míka, chatař z Paprsku, nám totiž ráno dal na cestu ještě jeden příběh. Podle něj němečtí obyvatelé před koncem války tušili, že jsou jejich dny na území Československa sečteny. Zároveň však věřili, že se na „své“ území brzo vrátí, a tak v horách podél cest a stezek ukryli mnoho zapečetěných beden se zlatem, cennostmi i zbraněmi. Sovětská rozvědka NKVD však při postupu zajala německého důstojníka, který řídil ukrývání beden, a výměnou za prozrazení jejich polohy mu slíbili beztrestnost. S jeho pomocí mnoho beden vykopali, ale řada z nich zůstala ukryta pod sněhem, který se v pětačtyřicátém v horách dlouho držel. Mezi místními se povídá, že i když bylo po válce tajně, kvůli hrozícímu zabavení státem, vykopána řada dalších beden, mnoho z nich na objevení v Rychlebských horách stále čeká. Třeba budete mít víc štěstí než my. My nic nenašli. A i kdyby ano, tak vám to stejně nemůžeme říct.

Postupujeme dál po hřebenu, ztratit správnou cestu nejde, spolehlivě ji ukazují hraniční patníky. Za Špičákem se už stezka pozvolna uklidňuje a začínáme sjíždět do sedla. Stačí se pozorně dívat kolem sebe a už vidíme první posly civilizace. Opět míjíme vyskládané kamenné hromady, které se ve vysokém lese zvláštně vyjímají. Chvíli na to stezka dokonce pokračuje přímo po pozůstatcích starobylé kamenné zdi. Svižný technický sjezd z Borůvkového vrchu nás z ničeho nic vyplivuje na rozlehlou, pastelově malovanou louku.

Tak tady by to mělo být. Rychlý pohled do mapy to potvrzuje, dorazili jsme k cíli. Právě zde stávala horská obec Hraničky, založená v roce 1785. Měla na tři sta obyvatel, 39 domů, kostelík i školu. Její vysídlení bylo dokončeno v roce 1949. Pokusy o dosídlení ztroskotaly, vesnice zůstala prázdná, a co šlo, rozebrali noví obyvatelé okolních vesnic. Na příkaz komunistické vlády vesnici v roce 1959 srovnali se zemí ženisté československé lidové armády.

O padesát let později se už jen pomalu a tiše brouzdáme trávou planiny, která je ze všech stran sevřená hustým lesem. Je to zvláštní, silný pocit. Stačí přivřít oči, kolem vás vyrostou přízračná stavení a rázem jste uprostřed venkovským životem pulsující vesnice. Tu však dnes připomíná už jen několik rozvalin a jediný přeživší dům, který pro svou rodinu díky souhře náhod zachránil lesní dělník Franz Schlegel.

Nástupní bod: Branná

Cíl: Žulová

Délka: 43 km

Nastoupáno: 1430 m

Povrch: 65% lesní stezky, 20% lesní cesty, 15% asfalt

Obtížnost: Těžká

Highlights: Skvělá hřebenová stezka, neporušená příroda, minimum civilizace

Hodnocení Trail-Busters: Zkrátka a jednoduše. Jedno z nejlepších bajkování v Česku.

GPX download:

Jak se dopravit

Rychlebské hory jsou vyhlášené svou odlehlostí. Můžete využít vlak do Jeseníku a související přípoje, ale ideální je vlastní auto.

Na čem vyjet

Doporučujeme celoodpružený bike, který vám pomůže překonat nástrahy a únavu na dlouhé trase s batohem na zádech. Ideální je zdvih mezi 100 – 140 milimetry.

Jaké bude počasí

Rychlebské hory patří k oblastem s nejdrsnějším počasím v Česku. Výlet plánujte podle předpovědi a nezapomeňte kvalitní vybavení, které zvládne nepřízeň počasí.

Jak se orientovat

Trasa vede nejdříve po turistických značkách, na hřebenu se už jede jen podle hraničních patníků. Nemůžete minout, přesto nezapomeňte na kvalitní mapu nebo GPS navigaci.

Kde se ubytovat

Moc příležitostí na hřebenu nemáte. Ideální je chata na Paprsku, přímo pod hlavním rychlebským hřebenem, která vám nabídne něco do žaludku i příjemné horské ubytování. Pokud vám přeje počasí, můžete využít skromné útulny přímo podél hřebene.

Na co si dát pozor

Rychlebské hory jsou stále dost liduprázdné pohoří. Spoléhejte se proto na své síly a zásoby. Měli byste mít s sebou dost jídla i pití.

Zajímá mě náročnost

Připravte se na vyšší náročnost. Rychlebské hory umí být drsné, hřeben je členitý a terén náročný.

Tip1

Máte ještě plno sil? Trasu si můžete prodloužit. Stačí pokračovat po hřebenu podél hraničních patníků až do Bílé Vody.

Tip2

Na hřebenu vás budou neustále provázet záplavy borůvek. Pokud vyrazíte v létě, o vitamíny budete mít postaráno.