To, že jsou Orlické hory vyhlášené hlavně vyasfaltovanou hřebenovkou, není žádné tajemství. Proto je mám taky zaškatulkované mezi lokality, kam se nijak nehrnu. A tak když se mi ozval místní biker a zkušený bunkrolog Pavel Vašata, jestli bychom nechtěli některý z dalších dílů seriálu Zapomenutých příběhů věnovat pásu opevnění Orlických hor, nadšením jsem zrovna neskákal. Pak mi ale Pavel naposílal pár fotek a asfaltové stigma Orlických hor se rázem rozpustilo v přílivu očekávání. Trasa vypadá nadějně a pro bunkry jsem měl vždycky slabost. A když Pavel ještě mezi řečí utrousil, že nás nečekají obyčejné prohlídky objektů, ale že má připravené něco speciálního, nebylo co řešit. Jede se!
Je konec června a my zastavujeme na širokém asfaltovém parkovišti v sedle Šerlich v severním rohu Orlických hor. Než z auta vyskládáme všechno vybavení a proviant na dvoudenní, zhruba padesátikilometrový přejezd hřebene, stihne do sedla přihrčet hned několik autobusů i cyklobusů, které na hřeben chrlí další a další turisty. S obavou v očích se otáčíme na Pavla, který nás bude na výpravě provázet, ale ten vše rychle uklidňuje: „Nebojte, moc lidí na naší trase nepotkáme. Tihle budou hoblovat pohodlnou hřebenovou asfaltku a ta se nás netýká“.
Pořádný šutrák nám padá ze srdce a my konečně sedáme na biky s plnými batohy na zádech vstříc bunkrovému příběhu. Koneckonců těžko bychom si pro něj mohli vybrat lepší lokalitu. Bunkry můžete najít na mnoha místech, Orlické hory ale byly nejlépe opevněným úsekem hranic Československa, které se v třicátých letech minulého století intenzivně připravovalo na obranu před nepřátelsky naladěnými sousedy. Sice se tehdy nakonec nebojovalo, ale pruh bunkrů důsledně a promyšleně přepásavající hřebeny Orlických hor nám zůstal.
Naši výpravu začínáme na vrcholu Vrchmezí, který je nejsevernější tisícovkou Orlických. A začínáme stylově. Na hranici se tu kolem patníků začíná rozmotávat parádní „borůvkový“ singl, který jako by chtěl hned na startu rozbít naše asfaltové předsudky o jeho horách. A daří se mu to nádherně. Houpe se a vlní, chvílemi nastrkuje daleké výhledy, pak se zase noří do neširokého pásu borůvek lemovaného hustým lesem.
Navíc tu nepotkáváme ani živáčka, ačkoliv to ještě před chvílí na parkovišti vypadalo na přesný opak. Ty hraniční pěšinky si nejde nezamilovat. Zato po bunkrech ani památka.
A tak Pavel musí zase trochu uklidňovat. „Linie opevnění prochází pár kilometrů na západ, vydržte, dočkáte se,“ chlácholí nás Pavel. Takže místo bunkrů si dáváme aspoň vydatný oběd na turisty obsypané Masarykově chatě.
Po taktickém naplnění žaludků sedáme na biky a zakusujeme se do kopečku, kterým začíná náš výstup na nejvyšší horu Orlických hor – Velkou Deštnou (1115 m.n.m.). Po pár asfaltových metrech nás Pavel zkušeně kormidluje na moc pěknou, lesní šotolinu a já se přestávám bát o bikový osud naší výpravy. Trasa je připravená opravdu výborně, důsledně sněruje nejlepšími úseky Orlických hor, asfaltové přejezdy jsou krátké a jen tam, kde to jinak nejde. A tak se spokojeně šplháme na Deštnou, kterou nechceme minout i když nás na ní nic zásadního nečeká. Ale vlastně jo.
Kousek za vrcholem se před námi otvírá daleká vyhlídka a s ní první sjezdík – pěkně svižný a peprně kamenitý. Užíváme si každý metr a i dál předeme štěstím.
Na jeho konci se totiž plynně napojujeme na klidnou panoramatickou vrstevnici, která odkrývá jeden parádní výhled za druhým. Sice jsme ještě nepotkali ani živáčka, zato potkáváme první důvod naší výpravy.
Pod vrcholem Jelenka, na palouku s prominentním výhledem, maskovaný šťavnatým mlázím se v odpoledním slunci vyhřívá železobetonová pevnůstka lehkého opevnění, takzvaný řopík. Lidové označení dostal již v třicátých letech od jména ředitelství opevňovacích prací, které řídilo výstavbu obranného valu. Náš řopík je stejně jako drtivá většina několika tisíc československých bratříčků volně přístupný, a tak neodoláváme a poprvé nasáváme atmosféru našeho příběhu.
Pár metrů čtverečních, 7 mužů osádky, dvě střílny, tuny betonu nad hlavou. Řopíky jen ve zcela výjimečných případech mířily na nepřátelské území, drtivá většina byla určena pro vedení boční palby, kterou se jednotlivé objekty vzájemně kryly. Zajímavostí je, že ve své době byl řopík téměř nezničitelný. I tak není vůbec pracné si představit, jak tísnivý pocit museli mít vojáci, kteří do něj v rámci mobilizace v roce 1938 napochodovali. I když je náš první kontakt s opevněním rozhodně zajímavý, Pavel naše nadšení rychle přesměrovává: „V Orlických horách je několik stovek bunkrů, všechny jsou pečlivě zmapovány a popsány. My ale míříme za něčím, co v obyčejných průvodcích nenajdete.“ Tak to si necháme líbit!
Stačí trochu popojet a jsme na Koruně, kde se otvírá fantastický, pozdním sluncem kontrastně probarvený výhled na hřeben Orlických hor. Paráda. Tady je hřích nezastavit a do syta si to nevychutnat. Kromě výhledů nás po klidnější části už čeká další lahůdková terénní vložka. Kousek za Středním vrchem se napojujeme na hřebenou stezku, která nás přes Tetřevec vede ke Kunštátské kapli, čímž se koncentrace hezkých míst stává až podezřelou. Bělostná kaple netradičního tvaru postavená v 17. století pro bohuslužby tyrolských lesních dělníků majestátně dotváří ráz krajiny a přidává další plus do našeho deníčku výpravy hřebenem Orlických hor.
Na dlouhé kochání ale už není moc času. Přes Mezivrší totiž pospícháme k dalšímu cíli. Pavel nám díky svým bohatým bunkrologickým kontaktům domluvil protekční prohlídku pěchotního srubu R-S 87 "Průsek".
A to je trochu jiný kalibr, než nakouknutí do řopíku. Dvoupatrový objekt těžkého opevnění pro posádku 29 vojáků je neobyčejně zachovalý a postupně pečlivě rekonstruovaný, plný dobové výbavy. Zajímavý je nejen proto, že měl být vybaven téměř všemi druhy zbraní, ale také tím, že je dnes vybaven skvělým průvodcem. Petr Franc je totiž stylový bunkrolog, kterému před vchodem parkuje starý gazík, na sobě má nezbytné maskáče a hlavně dokáže poutavě povyprávět kompletní historii opevnění včetně největších libůstek. To vypadá skvěle. Jdeme dovnitř!
Při prohlídce si zkoušíme nabít protitankový kanón, ovládat dokonale vyváženou lafetu s dvojčetem těžkých kulometů, potěžkáváme náboje pro pevnostní minomet ráže 9cm, k tomu si plníme hlavu historickými souvislostmi. Prostě sen každého kluka. Jestli chcete ochutnat opravdovou atmosféru Orlických hor, prohlídka některého z objektů s průvodcem ve vašem itineráři nesmí chybět.
TIP
Nenechte si ujít návštěvu některé z pevností, jedině tak chytnete správnou atmosféru příběhu. Obzvláště působivá je návštěva velkých objektů. Jako nejzajímavější a nejpůvodnější odborníci často uvádějí dělostřeleckou tvrz Bouda, která je jedním z pěti dokončených objektů nejtěžšího typu opevnění. Přímo na trase potkáte mezi populární tvrz Hanička nebo menší, ale zato velmi pěkně zrenovovaný a vybavený pěchotní srub Průsek.
Když vylézáme z chladných chodeb bunkru, hlavou se nám honí klasické otázky. Mělo smysl se bránit? Jak dlouho bychom vydrželi? Na to vám ale dnes už nikdo spolehlivou odpověď nedá. Tak zase šlapeme. A konečně se před námi začíná pomalu odkrývat cíl naší výpravy. Co chvíli vystřelí Pavlova ruka směrem do lesa a upozorňuje nás na součásti opevnění, o kterých nemá normální smrtelník ani potuchy. Vedle populárních bunkrů jsou totiž Orlické hory doslova prošpikovány nenápadnými zbytky kdysi dokonalého polního opevnění – zákopy, zbraňové okopy, protitankové příkopy. Orlické hory měly zásadní obranný význam, prolomení jejich linie nepřicházelo v úvahu, a tak železobetonové opevnění doplňovalo velké množství dalších jednotek. Naráz se před námi obraz historie rýsuje zase o něco detailněji.
Ale stačilo. Před námi je úkol vybrat místo na přespání. Volíme Anenský vrch se sedmnáctimetrovou rozhlednou, dvěma těžkými sruby, skvělým výhledem a božským klidem.
Večeři zařizuje táborák a ani sbíhající se mraky na úplňkem prozářené obloze nás neodrazují od bivaku pod hvězdami. U praskajícího ohně nám Pavel konečně prozrazuje slíbený tajemný cíl naší výpravy. „Bunkry jsou všechny zmapované a notoricky známé, zbytky polního opevnění jsou známé míň, ale pak je tu ještě něco,“ napíná nás Pavel. „Komunikaci pásu opevnění zajišťovala síť pod zemí ukrytých kabelových objektů. Jejich polohu zná jen pár zasvěcených, navíc všechny ještě nejsou objeveny . Zítra zkusíme jeden z nich najít.“
Nad ránem se nad námi přehnala malá přeprška, ale nic hrozného. Vaříme ranní kafe a záhy se zakusujeme do poslední části hřebenové výpravy.
Stačí kousek popojet a už stojíme u Haničky, která patří mezi pět dokončených dělostřeleckých tvrzí. Se svými šesti objekty je to stále i po letech respekt vzbuzující monstrum.
Do jejího nitra ale nemíříme. Pavel zastavuje kus za ní, chvíli hledí do navigace, pak mizí v hustém lese a my opatrně za ním. Prodíráme mlázím a pak Pavel náhle odhrnuje statnou smrkovou větev, která nám odkrývá pohled na mechem obrostlou betonovou desku, jakoby do země zapuštěný řopík, s těžkým kovovým poklopem.
S vypětím sil poklop zvedáme a před námi se otvírá temný vstup do podzemí. Scéna jako vystřižená ze seriálu Ztracení, atmosféra by se dala krájet. Sice jsme neobjevili Ameriku, ale najít v uprostřed lesa něco, k čemu nevede žádná cestička a co není v mapě, to vás prostě nenechá chladným.
Naše výprava je pomalu u konce. Těžká dešťová mračna nás přepínají do režimu zrychleného přesunu. Po lesních asfaltkách a šotolinách svižně ustupujeme k Zemské bráně, kde Divoká Orlice proráží hradbu hřebene...
...a Orlické hory se s námi velkoryse loučí krásným singlem zařízlým v ostrém svahu údolí řeky. I když jsme na začátku trochu pochybovali, hory nás přesvědčily, že to byla chyba. Nejen trasa, terény a výhledy, ale také neopakovatelná atmosféra příběhu unikátní části československého opevnění jsou jasnými důvody, proč do Orlických hor stojí za to vyrazit.
Nástupní bod: Šerlich
Cíl: Klášterec nad Orlicí
Délka: 49 km
Nastoupáno: 1015 m
Povrch: 35% lesní cesty, 35% lesní stezky, 30% asfalt
Obtížnost: Střední
Highlights: malé bunkry i velké pevnosti přímo u cesty, vyvážená terénní trasa a její hřebenový profil
Hodnocení Trail-Busters: Perfektní seznámení s Orlickými horami. Pěkná, různorodá trasa s řadou zajímavých terénních úseků vedená po hřebenu bez výrazných převýšení vám naservíruje to nejdůležitější z těchto hor. Oproti některým hraničním oblastem Česka jsou hory poměrně dost civilizovány, což obrušuje hrany náročnosti. Nečeká vás drsná divočina, ale kultivované bikování. Sečteno a podtrženo - Orlické hory u nás zanechaly velmi příjemný dojem!
GPX download:
Jak se dopravit
Orlické jsou dost na periferii. Hlavní variantou je proto vlastní auto.
Na čem a s čím vyjet
Doporučujeme celoodpružený bike, který vám pomůže překonat nástrahy a únavu na dlouhé trase s batohem na zádech. V rychlém, technicky nezáludném terénu Orlických byly naše devětadvacítky idální volba -- Jeli jsme na Giant Trance X 29 2 a Giant Anthem X 29 4. S ranním deštíkem jsme bojovali v Gore Cosmo WS, batohy samozřejmě od Camelbaku. U helem jsme vsadili na mix osvědčeného a horké novinky - Giro Xar a Bell Super.
Jaké bude počasí
V severním pohraničí vás nikdy žádná meteorologická selanka nečeká. Připravte se na drsnější počasí než ve vnitrozemí.
Jak se orientovat
Trasa vede i mimo turisticky značené cesty. Doporučujeme jet podle GPS (viz. záložka GPX, kde najdete ke stažení záznam trasy).
Kde se ubytovat
V oblasti Orlických hor je široká nabídka horských chat a penzionů, s ubytováním problém rozhodně mít nebudete. Ideální polohu na hřebenu má Masarykova chata na Šerlichu, kde také výborně vaří.
Na co si dát pozor
Určitě přijde vhod repelent. Hejna hovad a muchniček tu umí pěkně potrápit.
Zajímá mě náročnost
Výhodou je trasa s klesajícím profilem. Nečekají vás žádné technické extrémy, to ale neznamená, že tu nepotkáte pěkný terén. Je ale třeba počítat s tím, že trasa není zokruhovaná. Prostě náročnost tak akorát.
Související reporty
