ZAPOMENUTÉ PŘÍBĚHY ČESKÝCH HOR - 3.DÍL - HRANIČÁŘI LUŽICKÝCH HOR

Za dalším dobrodružstvím se vydáváme do severozápadního koutu naší země. Za klidnou, trochu ospalou tváří kraje Lužických hor se tu totiž skrývá příběh, ze kterého dodnes zamrazí. Jeho hrdinové mají odvahu a čest jako z románu, ale to co je potkalo, bylo jako z nejhoršího snu. Vydejte se s námi po stopách československých hraničářů.

Je pozdní odpoledne a my stojíme na pěkném náměstí České Kamenice, městečka v kotlině ohraničené strmými kopci Lužických hor. Stejně jako na mnoha místech pohraničí se tu mísí trochu omšelá současnost s výstavní historií. Ale nebojte, žádná prohlídka památek nás tu dnes nečeká. Jako vždy míříme do hor. V roce 1938 se v nich totiž odehrál jeden z nejsilnějších příběhů novodobé historie naší republiky. Po hříchu, jak už to tak bývá, je dnes téměř zapomenutý. Snad se nám jej tedy při našem putování podaří trochu oživit.

Hned za Kamenicí začínáme pěkně zostra. Před námi je výšlap na vrchol Jehla,...

...ze kterého máme jako na dlani celou jižní stranu kraje ozvláštněnou kužely vyvřelých vrcholů. Podle pověsti tu sídlí skalní skřítci, a co víc, mají tu prý i svůj pivovárek.

Ale máme smůlu, dnes je asi zavřeno. Přesto nelitujeme, naše seznamovací lužické výhledy tu jsou parádní.

Sedáme zase na kolo a konečně se rozjíždíme do pěkného lesního sjezdíku, který nás po chvíli přivádí ke zvláštnímu místu – Bratrskému oltáři. Malá plošinka ukrytá mezi pískovcovými skalami ukrývá vytesaný oltář, křížovou cestu a sochy světců. Říká se, že se tu už v 16. století tajně scházeli mniši k bohoslužbám. Moc pěkné zastavení, za chvíli už ale upalujeme dál.

Po pár kilometrech a výživném asfaltovém výjezdu stojíme u další zajímavosti, která se nás snaží přesvědčit o zajímavosti Lužických hor. Stojíme totiž na Zlatém vrchu, který sloužil jako lom unikátních čedičových sloupců. Zbylo po něm chráněné území a fantastické kamenné „varhany“, které rozhodně stojí za vidění.

 Za vrcholem se už vyhoupáváme na krásné, voňavé louky v sedle pod Studencem. Ale sotva si přivykneme ostrému slunku, už se noříme do hlubokého lesa...

 ...a dlouhým sjezdem se rychle blížíme k Chřibské. Právě Chřibská byla v září osmatřicátého jedním z míst, kde se odehrával náš příběh nejintenzivněji. Napětí trvalo již od začátku léta, ale vše se nezadržitelně rozběhlo 12. září, kdy Adolf Hitler vystoupil v Norimberku. Jeho projev byl impulsem k povstání sudetoněmeckého obyvatelstva na našem území, které mělo vytvořit záminku pro německý vpád. Uprostřed této fanatické bouře se ocitli českoslovenští hraničáři - členové Stráže obrany státu – kteří hlídali hranice a zajišťovali bezpečnost v oblasti. Jejich malé skupinky se okamžitě staly cílem útoků sudetoněmeckých jednotek – na denním pořádku byly přestřelky, pumové útoky a přepady ze zálohy. Hraničáři však měli přísný zákaz, i v případě přímého napadení, střelbu opětovat. I jen jedna zbloudilá kulka, která by přelétla hranici, mohla znamenat vypuknutí války. Jejich situace byla bezvýchodná. Stáli proti mnohonásobné přesile, bez naděje na pomoc. Jedinou šancí bylo probít se k linii opevnění.

Probít se musíme i my k našemu noclehu. Světla už moc nezbývá, a tak svižně postupujeme nejdříve asfaltem po cyklotrase, za chvíli už velmi ostrým lesním výstupem na strmý vrchol Jedlová, která je se svými 774 metry mocnou dominantou okolí. Když splavení konečně dosahujeme vrcholu, slunce právě padá k horizontu a před námi se v nízkém světle rozbouřeně vlní členitá krajina Lužických hor.

 Jejich nelehký terén nám dal dnes docela zabrat. Ale není to nic proti tomu, co musely zvládnout malé družstva hraničářů, která se pěšky stahovala z celého Šluknovského výběžku k linii opevnění.

Desítky kilometrů, ve dne v noci pod nepřátelskou palbou. Nás na Jedlové místo kulky naštěstí čeká parádní kamenná chata s rozhlednou, před ní táborák a vevnitř horká polévka, studené pivo a čistá postel. Tak to máme rádi.

Noc byla trochu divoká - pamatujte si, že sraz spolužáků po čtyřiceti letech není nejlepší soused pokoje unavených bikerů. A ranní pohled z okna taky není žádná hitparáda.

Přicházející fronta nám krade modrou oblohu a místo ní bez ptaní nastrkuje nízká dešťová mračna. Pod námi se na skalním ostrohu proti zeleným kulisám krásně rýsuje nejzachovalejší zřícenina celých hor Tolštejn. Šedé mraky se nám ale významně převalují nad hlavou, a tak není čas na romantiku. Pouštíme se dolů, chvíli louky, chvíli les a brzy stojíme před zříceninou.

Jsme ranní ptáčata a ještě je zavřeno, proto se po malé mapové zastávce rovnou napojujeme na starou hradní cestu a dál klesáme do údolí.

Tady se dáváme na parádní lesní stezku kolem Jelení skály,...

 ...která nás konečně dovádí k prvním bunkrům lehkého opevnění, které ve dvou řadách přepásaly celé Lužické hory.

V lesích, u silnic i na krajích vesnic jich najdete na čtyři stovky. Malým bunkrům se běžně říká řopíky podle zkratky zadavatele jejich výstavby ředitelství opevňovacích prací, v různých variantách je obsluhovala tří až sedmičlenná posádka. Jejich stavbu prováděly soukromé firmy a trpkou perličkou je, že už tehdy se našli podnikaví experti, kteří místo normy pevnosti 450 kg/cm2 dokázali na betonu šidit až na „rekordních“ 177 kg/cm2.

Nenecháváme si ujít příležitost a prozkoumáváme první krásně zachovalý řopík, před kterým se vyjímá kamenný sloup s vytesaným označením sekce. Za chvíli už zase pokračujeme výstavní stezkou a po sjezdu se napojujeme na klidnou lesní cestu do Mařenic, podél které se neúnavně míhají další a další pevnůstky. Když hraničáři v okolních kopcích sváděli nerovný boj se sudetoněmeckým Freikorpsem, naši vojáci v bunkrech měli rozkaz nezasahovat.

U vodní nádrže Naděje opouštíme lesní cestu a dáváme přednost kořenové stezce lemující ostře řezané údolí Hamerského potoku. Paráda. Tady taky potkáváme zajímavou technickou památku – mlýnský náhon vedený ve skále vytesaným tunelem. A když se budete pozorně dívat, můžete v lese najít také malé kruhové plošinky, na kterých stávaly uhlířské milíře.

Po kvalitní bikové vložce už to máme, co by kamenem dohodil do Mařenic.

Je taky na čase. Nad hlavou se honí těžké mraky a je jen otázkou času, kdy nám to spadne na hlavu. Po krátké poradě u oběda v hospodě na návsi se jednohlasně shodujeme na strategickém a hlavně rychlém ústupu. Vypadá to, že aspoň něco budeme mít s hraničáři společného, i když v odvaze a statečnosti se jim rovnat určitě nemůžeme. Když se totiž družstva hraničářů dokázala probojovat k našim bunkrům, často po několikadenních pochodech plných přestřelek s nepřítelem, čekal je jen krátký odpočinek a okamžitě byli vysláni zpět do akce. „V praxi to znamenalo držet stráže v "zemi nikoho" několik kilometrů před postavením armády bez jídla, s několika náboji, ručním granátem a bez naděje, že zaskočené hlídce přijde někdo na pomoc. Spoléhat mohli hraničáři opět jen sami na sebe,“ popisuje ve své knize Hraničářská kalvárie historik Jindřich Marek.

Osamocený boj hraničářů ukončilo až podepsání Mnichovské dohody a ústup na novou hranici provedený 1. října 1938. I po více než půlstoletí je to však stále silný příběh, který vám dá pocit, jaký na obyčejné vyjížďce nezažijete. Když projíždíte krajinou, kolem bunkrů a míst bojů, jako by se před vámi znovu přehrával celý příběh. Ten náš už ale pomalu končí. Po horské silničce šlapeme o sto šest, abychom ujeli dešti. Přesto si nenecháváme ujít Sirný pramen za Horní Světlou se sytě oranžovou barvou tvořenou chuchvalci bakterií oxidujících železo obsažené ve vodě

Do České Kamenice přijíždíme dlouhým klesáním po cyklotrase příznačně pojmenované Krajem pískovcových skal. Sotva vše naložíme do auta, z nebe se spouští těžký liják.

Nástupní bod: Česká Kamenice

Cíl: Česká Kamenice

Délka: 60 km

Nastoupáno: 1669 m

Povrch: 40% lesní cesty, 20% lesní stezky, 40% asfalt

Obtížnost: Střední

Highlights: mnoho přírodních a kulturních zajímavostí a rarit ozvláštňujících vyjížďku

Hodnocení Trail-Busters: Velmi různorodá trasa, na které potkáte klidné lesní asfaltky i stezky náročným terénem. Koření dodává netradiční členitost sopečného původu pohoří. Není to stoprocentní bikové eldorádo, ale pokud si přičtete velký počet zajímavostí a rarit ukrytých v krajině Lužických hor, máte před sebou velmi zajímavý zážitek.

Poznámka: Kvůli zhoršenému počasí jsme museli za běhu měnit původní plán a vynechat některá doporučená místa a části hor. Pozornost byste při své návštěvě měli věnovat například také vrcholu Luž, městečku Oybin a dalším vrcholům a zajímavým koutům Lužických hor.

GPX download:

Jak se dopravit

Jako obvykle u pohraničních hor je nejpohodlnější volba auto, využít ale můžete i solidní vlakové spojení do oblasti.

Na čem vyjet

Doporučujeme celoodpružený bike, který vám pomůže překonat nástrahy a únavu na dlouhé trase s batohem na zádech. Ideální je zdvih mezi 100 – 140 milimetry, ale ani s hradtailem se tu neztratíte.

Jak se orientovat

Trasa vede výhradně po turistických značkách a cyklotrasách. Orientace je zcela bez problémů.

Kde se ubytovat

V oblasti je velký výběr penzionů a chat. Můžeme doporučit horskou chatu na Jedlové – služby i cena příjemné, podvečerní a ranní výhled famózní.

Zajímá mě náročnost

Připravte se na střední náročnost. Na trase nenajdete žádné divoké technické úseky, technicky je to spíše nenáročné. Na druhou stranu ale vaši fyzičku prověří výjezdy na ostré vrcholy více než důkladně.

Užitečné odkazy

Mnoho zajímavých informací o Lužických horách ale také ukázky z knihy Hraničářská kalvárie najdete na vynikajícím webu www.luzicke-hory.cz